ROSES

(Probíhá)

vložil milda vojtech
spolupracují

Popis

ROSES

Multimediální představení

Institut Intermedií

Projekt Roses vzniká v rámci kurzu Intermediální tvorba a technologie, což se výrazně odráží v jeho koncepci. Především ve smyslu propojení práce technika a umělce. Jako první byl vytvořen tým lidí, kteří se tímto spojením nezávisle na sobě zabývali už v minulosti. Michal Rydlo spolupracoval jako programátor s Martinem Kohoutem na projektu Reivel, Věra Ondrašíková používala snímače pohybu v tanečním představení a Pavla Beranová se po zkušenostech se světlem začala zajímat o digitální média v divadle. Konečná podoba projektu se postupně odvíjela od požadavku sladění technických a uměleckých výrazových prostředků. Sladěním je přitom myšleno nejen jejich rovnocenné využití, ale dosažení toho, aby technologie sloužila celku a nebyla samoúčelná. Roses je taneční projekt. Protože pohyb je zde však absolutně spojen s vizuální stránkou, můžeme říci, že jde o práci na pomezí výtvarné instalace a představení.

TÉMA

Tématem jsou myšlenkové procesy člověka a kontrola nad nimi. Soustředíme se především na aspekt simultánnosti myšlenek, jejich vrstvení, větvení a v neposlední řadě nutnost výběru. Název Roses k tomu nepřímo odkazuje. Byl vybrán mimo jiné na základě jedné pasáže z Malého prince: (…) Růže může symbolizovat také nekonečné větvení.

V psychologii se proces, z něhož Roses vychází, nazývá „kognitivní disonance“. Člověk vždy vybírá mezi dvěma a více myšlenkami, nápady, možnostmi a je nucen svůj výběr sám pro sebe zdůvodnit. Přitom bylo vědecky dokázáno, že výběr je spíše emocionální, zdůvodnění naopak racionální. Myšlenkový proces může být natolik rychlý a rozvíjet se na tolika úrovních, že ho nestačíme zcela rozumově kontrolovat.

Toto potýkání se s vlastním proudem myšlenek bychom chtěli vyjádřit obrazem a tancem. Sama jeho podstata však vyzývá k použití počítačové technologie, která nám umožní dosáhnout simultaneity, rozvrstvení, zpoždění či smyčky.

ZPRACOVÁNÍ

Představení je rozděleno na tři sóla. V každém z nich figuruje jedna postava, která je přítomna současně fyzicky a ve stínu. Právě na úrovni jejího stínového obrazu se rozvíjejí veškeré myšlenkové procesy. Vycházíme z toho, že obraz vzniká na základě reálného pohybu, ale může jeho možnosti přesáhnout. Počátečním impulsem pro nás byla představa odtržení stínu od lidského těla, kterou jsme chtěli použít v interaktivní instalaci, ale nakonec jsme ji v jiné podobě rozvinuli v tanečním představení. Technologie nám umožňuje do obrazu zasánout, posunout ho oproti skutečnému tanečníkovi.

Prvním stupněm tohoto posunutí je fragmentování. Rozdělení postavy ve stínu na menší úseky a jejich zmnožení. To probíhá pouze pomocí světla. Zatímco skutečná postava je celistvá, pro diváka se prezentuje jako rozdělená. Pohyb získává jiný charakter, tanečník musí vnímat svou zmnoženou existenci ve stínu a kontrolovat ji. Množství fragmentů postupně narůstá, stejně jako se na jeden podnět nabalují nové a nové asociace.

Druhým stupněm je potom skutečné posunutí obrazu v čase. K tomu slouží (zatím) tři uměle vytvořené stíny, které reagují na pohyb tanečníka, ale na základě určitého impulsu se mohou zpozdit, zpomalit či zcela zastavit. Zde se začíná kontrola nad obrazem komplikovat. Reálný pohyb, který zde reprezentuje jakousi racionální složku myšlení, se neshoduje s vývojem ve stínu. Pouze ho podmiňuje. Od zmnožení myšlenek se dostáváme k jejich vrstvení a rozrůstání nekonrolovatelným směrem.

Interaktivita v tomto případě představuje možnost ovládat obraz pohybem, tedy různými pohyby iniciovat různé procesy. Nejdůležitější roli hraje v okamžicích, kdy chceme skutečný a virtuální pohyb dostat do jakési fáze. Jenom jejich přesná návaznost nám umožní vyjádřit neschopnost zachycení svých vlastních myšlenek.

Tři po sobě jdoucí sóla by za použití těchto principů měla postupně vyjádřit snahu zachytit či zastavit myšlenkový proces, rezignaci a přirozené plynutí řetězce asociací a konečně výběr jedné myšlenky a jeho zdůvodnění. Tanečník komunikuje pouze se svým obrazem, což znamená, že je k divákovi otočen zády. Cílem je, aby divák vnímal primárně dění ve stínu.

TECHNOLOGIE

Při výběru technologií jsme se snažili hledat co nejjednodušší, ale efektivní způsoby jak dosáhnout kýženého obrazu. Důležitým prvkem je samozřejmě světlo. Na fragmentaci postavy používáme čtvercová zrcadla, které jsou stabilně namířena na konkrétní místa a vytvářejí „rozbitý“ či zmnožený stín tanečníka na projekčním plátně. Jejich výhodou je nulové parazitní světlo, minimální velikost, ostré obrysy odrazu a ušetření světelných zdrojů.

Nezbytný počítačový program pro snímání pohybu je zatím vytvořen v Maxu a vyžaduje pouze živý výstup z jedné video kamery. Obraz vytvořený v počítači („nepravé stíny“ apod.) je promítán projektorem zezadu na plátno. Našim cílem, je aby jakákoli jiná technologie než světla a zvuk byla pokud možno neviditelná, takže veškerý hardware kromě zrcadel a světel je kumulován za plátnem.

Tvůrčí tým: Pavla Beranová (VŠUP), Michal Rydlo (FEL ČVUT), Věra Ondrašíková (HAMU), Karolína Párová (FAMU)