> tjo sem v berline a vcera sembyl na krute instalaci/performaanci, jestli
> znas monolake, tak ve velke tovarni hale meli matici 8x8 balonu ktery se
> daly jedntlive rozsvecovat a servama poustet do ruzny vysky, takzee to
> delalo v prostoru nejruznejsi 3d kompozice samzrejme dokonale propojeny s
> tim jak blikaly a svitily podle hudby
> nadhera uz sem neco takovyho dlouho nevidel co te uplne dostane

Club Berghain Berlin, January 29, 4 kanalovy zvuk, ve videu je interlace ale nechal sem to tak, se mi libilo jak je to zanoisovane. ciste video asi i lepsi je na strankach monolake

Level 5

5a Zničehonic jste v jednom pražském klubu. Přijel jste autem ze squattu. Jste vzduchoplavec a vznášíte se na vlně dlaní.

Možná vidíte mou tvář. Možná vidíte tváře ostatních oříšků. Jestli je tomu tak, vraťte se do 2a a odpovězte: Na pozdrav servus,

odpověz čus, Na pozdrav čaj odpověz čaj, na pozdrav zdar odpověz czeszt. Teď už je docela dost dobře možné , že se Ti podaří vstoupit dovnitř a najít terminál, stát se hrdinou příběhu.Postupuj. Pokud tomu tak není, tak jdi radši na pivo, prostě to zabal a jdi domu. A ve hře se vrať na 4. level.

5b Zničehonic jste v Berlíně. Přijel jste tam z Amsterodamu. Najděte kafé Schlieman a vykopejte tam svoje archeologické alter ego, zavanuté nánosem stříbrného prachu z věčností měsíčních dun, to namalujte, společně s motivem z trezoru a obrázky odneste do Tachelles. Pokud použijete správné heslo tak jste v této chvíli hrdina příběhu, podepisujte se jako Jean Paul Sourryz a postupujte na level 7.

5c Jste úplně mimo.

5d Kouříte Joint.

5e Pravděpodobně jste uvnitř squattu, postupujte na level 6.

Level 6

6a Jseš turista a brzo dostaneš na držku. Tvoje hra skončila, můžeš se v pohodě začíst do 22. kapitoly.

V patrech a palubách jsou pokoje, izby, ateliéry, kabinety, kajuty, pěknej bordel,bytečky, komůrky a společenské místnosti, kde se squatteři radí, kam chodit do práce a jak vyzrát na bídu, kde najít poklad bukanýrů, jak dál. Jsou to totiž takoví městští piráti, kteří jsou posádkami těch domů, z kterých by se jinak stali bludní holanďani plující na demolici; a kteří žijí z pokladů. Milada je takový Nautilus. Na střeše je přistávací modul pro kosmické lodi a naopak ve sklepě je kotel samotného pekla. V něm se za odměnu smažej duše prevítů., kteří za života kšaftovali s domama a parcelama. Jejich duše tvoří v patrech věž a kdo je nejvíc dole, ten je na tom nejhůř, protože jím protékají výkaly všech ostatních.

Duše Squatterů je duše básnická.

V Tacheles dole na dvoře kováři v pekelném ohni uzamykají ztrápené duše do železných soch a Rachael, androidka urban blade runner vzala sebou sprej a v průjezdu vykříčela svoje VIRTUAL RAPE! do další vrstvy paměti divočiny, tam, odkud tekknaři spiral tribe vzali za blažených časů Hostomic zmutované MIGy na výlet do čech.

tak se mi konecne v noci podarilo zkompilovat PD|PDP|PiDiP s objektem pdp_live~

v baliccich pd extended tenhle objekt vubec neni asi pidip vubec nekompilujou s ffmpegem a ono to taky bylo docela zapeklity Y.degoyon asi nepouziva aktualni ffmpeg takze v pdp_live~.c a jinde par veci chybelo, podle hlasek kompilatoru sem to postupne poupravil ale nejvetsi zasek ze sem si nevsiml ze se vysledny external nelinkuje s libavutil.a

ale vysledek je parada - na fotce, tak mam radost, muzu zas prehravat video do libovolneho poctu vystupnich oken a parametrama menit i jejich velikost a umisteni na obrazovce a funguje to i pres vic desktopu - jak je videt na prepinani compizu v eeebuntu

tak myslim ze na bulve 22. zacnu po vzoru live coding sessions tim ze si zkompiluju PD (uz to mam vsechno ve skriptu) a pak z neho budu promitat na rotujici krychli na kazdou stenu neco jineho :)

a tomu se rika FLOSS+Art, vsechno je DIY/opensource
NIGHTRIDERS ON CODE...

je to trochu prace s tema zdrojakama a tvorenim patchu peknejch par dni tim clovek stravi ale znamena to svobodu, novy zpusoby premysleni, nedokazu si predstavit ze bych mel pouzivat nejakej komercni jednoucelovej software jako rezolume

vlastne sem s tim zacal nekdy 2004 kdy sem si koupil notebook s AMD64 a po trose uvah sem na nej dal gentoo+fvwm a kompiloval PD a tehdy sem upravoval zdrojaky i samotnyho pD protoze to ukladalo format cisel do patche blbe a po otevreni z toho byla silenost a vubec sem to dost musel lamat aby se to kompilovalo pro 64bit tehdy to zacinalo a par objektu PDP kvuli tomu padalo, ted sem teda presel na dvoujadro Intel a eebuntu s compiz+fusion tak pude prvni performance...

Onehdy dávali v televizi film a já si řikal - tjo, to uz dlouho nedávali tenhle biják... protože to je kultovní film tak nějak mojí generace, který každej viděl už mockrát. Nejdřív se mi moc nelíbil a nejlepším pro mě zůstávalo Šeptej, esence 90. let ale Samotáři sou skvělej film, možná trochu moc dospělej.

Taky sem k němu dospěl. Existuje taková mánie vyhledávat místa, kde se natáčely slavný filmy. Srovnávat, jak vypadaly dřív... Celkem náhodou se mi to povedlo. Ve scéně, kdy Vesna příjde k Robertovi s podepsaným trsátkem, které mu slíbila na koncertě v Roxy, kde on zatím sbalil barmanku a zmizel, jsme v bytě v posledním patře jednoho domu, a já sem najednou zjistil, že tam bydlím taky. Teda hned vedle na tom patře.

Ve filmu bych si mohl s cynickým Robertem po vecerech pouštět nahrávky hádek a emotivních scén známých, v reále tam ale vklidu bydlí scénárista Samotářů a režisér lecčeho dalšího Petr Zelenka.

Nahoře film, dole fotka z chodby, kde po schodech utíkala Vesna pryč.

Finanční krize, propouštění, je toho všude plno i u nás a co teprv v Améru. Vladimír Kokolia ke své výstavě bordelu píše na svém blogu (bloguje.kokolia.eu :) že západní civilizace je největším exportérem bordelu a finanční krize že je bordel, který se při rychlé a bezohledné jízdě rozsekal na kusy. "Klekají-li mocné finanční instituce jak na běžícím pásu, jde jistě o zřetelný průser — jenže jejich bordel kulminoval v dobách předchozích, kdy se vypadaly skvěle, zářivě, s úspěšnou aurou na věčnost! Jinými slovy, měli bychom rozpoznávat bordel už v rychlé, snadné a bezohledné jízdě, než ex post jako naservírovanou hromadu havárky."

A automobilový průmysl následuje finanční instituce. Automobilky mají ztráty, přerušují výrobu a já mám radost. Když otevřu okno na ulici neslyším vlastního slova, vyjdu před dům, často se svou dcerkou a valí se tam jedno auto za druhým, téměř permanentně celý rok a téměř každou denní dobu zácpy, kolony aut. Říkám těm lidem zácpaři. mají asi nějakou nutkavou potřebu zařazovat se do kolon stojících sobě podobných zácpařů a smrdět. Chodci jsou chudáci, pět minut stojí a čekají na semaforu zatímco se majitelé aut valí okolo a pak mají 5 sekund na přejití nebo přeběhnutí zatímco do nich najíždí jiní majitelé aut z boční ulice. Přechody, semafory, vše je nastaveno co nejlíp pro majitele aut a naprosto diskriminativně pro chodce. Je to takový tichý kastovní systém. Nejsem proti využívání aut, ale proti jejich zneužívání a zneužívání v masovém měřítku. Dvě třetiny aut jsou obsazené jedním člověkem. Mám radost z problémů automobilek a čím vyšší cena ropy, tím líp.

Nevím jestli je to jen dočasná mánie, prasknutí internetové bubliny před pár lety informační a komunikační technologie taky nijak nesrazilo, ale jestli bude krize pokračovat, bude to problém, protože zbavit se tohoto průmyslového komplexu a s tím souvisejícího myšlení lidí nebude jednoduché. Je zajímavý uvažovat o tom, jak to začínalo. Před takovýma 80 lety byly auta něco nového a progresivního, lidi zaměstnaní v těchhle oborech přinášeli do společnosti změnu a jezdit autem znamenalo nový styl, svobodu, budoucnost. Dneska nás dusí znečistění, hluk a průmyslově-ropný komplex. Je taky zajímavý uvažovat o tom, jak to bude za čas vypadat s ICT, tedy novými médii (jiné výrazy v technologickém a humanovědném slovníku pro to samé), dnes progresivními a řešícími mnoho problémů minulosti novými způsoby a možnostmi, ale později možná stejně problematickými.

No a abych nezapomněl, krize začíná postihovat i u nás média, časopisy, internetové servery, všechno závislé na poptávce po inzerci. V Ameru propouští filmová studia i MTV. Takže se nabízí otázka, jak to bude s financováním kultury he?

Negativní jevy v umění nových médiích už sem dřív zmiňoval a ještě asi budu :) k radosti některých... ale teď bych se zamyslel nad něčím trochu jiným. Finanční systém dnes už není o reálných hodnotách. Peníze jsou virtuální a je to jen soustava čísel někde v počítačích. Že dáváte bance peníze a ona vám za to přidá pár jediček a nul k číslu, které znamená vaše úspory a disponibilní prostředky, je pouze společenská konstrukce, složitý společenský kontrakt o mnoha vrstvách abstrakce a důvěry. Aby systém fungoval, vždycky se musí hodnota někde ztratit, dlouhodobě většina lidí na tomhle systému prodělává, vždyť co každých 10, 15 let přijde krize, společenská změna a začíná se nanovo. Ani současná krize není žádný konec světa jak ho známe a bezvýchodná katastrofa. Je znakem transformace, společenské a kulturní toky se mění, myšlení se adaptuje na novou situaci, mění se struktura trhu a odvětví. A tu změnu potřebujeme.

Je slunovrat, temné období roku kdy je hodně skryto pod povrchem a vzpomínám si, že před rokem v téhle době sem měl pocity, že se trhají a transformují vztahy lidí, že už stávající sítě nemohly fungovat a propojovat nové tendence a začal proces rekonfigurace... a že sem prvkem, který je součástí těch změn propojení... a tak, měl sem asi trochu depku.. :)

Asi nedokážu říct, co přesně povaha těch změn znamená, těším se že přinesou něco příjemného a zajímavého a uvidíme až se slunko zase začne přibližovat k jaru.

Dost se mluví o digitalizaci kin a HD a podobných záležitostech. Produkce FAMUfestu to letos vzala naprosto bez váhání, nakoupili terabajtové harddisky a přišli že to chtějí všechno v digitálních souborech. Tři týdny sme ve studiu natahovali Uncompressed video z Digibet kazet, kam se sestavovaly příspěvky od autorů a které slouží jako záloha a k klasické archivaci, rozstříhávali, kódovali do Apple ProRes, seskládávali, chaosili, doplňovali co lidi přinášeli rovnou ze střižen na discích, znova kódovali, deinterlacovali. Výsledek je 900GB filmů v master kvalitě, které se v Arše v odbavovacím softwaru sestavují do bloků, přidá se ev. informace o anamorfickém formátu a projekce můžou začít.

Součástí toho všeho je HD sekce, kde poběží 3 filmy v rozlišení 1920x1080 a to je úplně jiná káva a dřív neco takového asi vůbec nešlo.

Ochucené to bude i digitalizovanými filmy z archivu 60tileté historie FAMU - 60., 70. a 80. léta - Vašulka, Jakubisko, luxusní kousky.

Teď jen držet palce aby se to celé neposralo, nebežely tam trhající se rozjebané pixely a nestal se z toho propadák desetiletí :-)

Jinak nez obvykle kdy pisu o akcich co uz byly ted tu mam pozvanku na predstaveni TNF v listopadu, jako prvni jsou Fantommysteria v hale CKD v Karline s koncertem skladatele postindustrialni vazne hudby Vladimira Hirsche, pak solovy Dybbuk Iry a Prvotni priznaky ztraty jmena.

Minulý týden mě zaujaly dvě věci, které spojuje jeden ateliér ve Studiu. V úterý odpoledne mě odchytila paní na chodbě, že nemám být pořád zalezlý a ať přijdu do ateliéru dolů že pan Veselý slaví padesátiny a že je tam raut.

A panu Veselému nebylo 50 let, ale 76. A slavil 50 let v zaměstnání ve Studiu FAMU. Takže sem se octl se sklenkou šampaňského ve společnosti, kde nechyběl ředitel studia, bývalý a současný děkan FAMU a další. Začal sem přítomným vykládat, že já zrovna tento den slavím ve Studiu rok a že sem tam poslední den. No, neprošlo mi to.

Pan Veselý vyprávěl zajímavé věci, jak třeba s Jaromilem Jirešem ukryli kameru v kufru a JJ s ní chodil a natáčel lidi na Hlavním nádraží a vznikl z toho krásný film a jak začínal a tehdejší děkan mu sokolským heslem "ni čest ni slávu" dodal chuť do práce kamerového technika. Řekl bych že filmových pokladů bude v archivu fAMU více.

Druhý úkaz v tomto prostoru sem spatřil v pátek a to byl fakt úkaz. Řešil sem že mi nejde elektrika (mimochodem prý světelná technika zde dokáže příkonem vyhodit hlavní jistič Studia z ulice, a pak holt nejedou streamy) a uviděl sem tam zvlaštni instalaci s plexisklovými stojany a známou postavu Honzy Sheby a hned bylo jasne že tam něco chystá s CIANTem.

Byl tam sam, akce měla začít později, tak byl čas a dozvěděl sem se plno zajímavostí. Na plexisklových stojánkách jsou senzory magnetického záznamu pohybu - velmi přesné, ale s malým dosahem. Proto jsou stojánky na scéně poměrně hustě a mají takové provedení, že jsou součástí scénografie. Barevné diody je rozsvěcují třeba podle toho, kde je zrovna zaznamenán pohyb. Tanečníci mají na sobě vysílače a ovládají třeba postavu v 3D virtuální scéně, která se promítá na 3D plátno s polarizovanou projekcí ze 2 projektorů, přičemž plátno uchovává polarizaci. Postavu může ovládat jeden nebo dva tanečníci, nebo i víc tanečníků každý s jedním čidlem nejakého mnohonohého robota apod. Součástí scény je pak další projekce a barevný laser, který vytváří světelné prostory, dokresluje do projekce cosi podle analýzy obrazu, prostě různé legrace. A k čemu to? Evropský projekt Dance Across Europe, něco jako dvouletý workshop pro tanečníky a tanečnice z Evropy ale i Japonska kteří si s těmito prostředky zkouší pracovat. Jak se konkrétní představení jmenuje sem už asi zapomněl. Paráda. A myslím že prostor k tomu sedl krásně, původně to snad mělo být v U1 (!) na FAMU.

V Tartu sem se seznámil také s Pille Runnel, organizátorkou festivalu dokumentárních filmů zaměřených na antropologii, tedy zkoumání různých kultur díky filmu.

Slíbil sem, že jim pošlu dokumenty o slovenských Romech co vznikly na Famu. Také chystají online festival, zajímavé souvislosti s MFDF Jihlava.

A moře v Tallinnu.

The beauty lies in the eyes of the one who is looking...

A ještě co se odehrálo na žižkově před Telefonicou pod širým nebem v noci 21. 9. 2008. Nádherné a geniální představení Teatru Novogo Fronta, premiéra Doppelganger, po Zwischenmensch druhá část trilogie symbolického hermetického theatrkabinetu. Světla, ohně, exprese, mystika... jakkoli bez alkoholu a drog dostal sem se do jiného stavu vědomí, který pominul až když mi došla páska v kameře. Pak už sem mohl jen fotit na paměťovou kartu, než i ta došla. Tak aspoň je tu fotka, video přidáme na DVD k prvnímu dílu. Jakkoli vnímám hudební scénu jako v krizi, tak tohle je aspoň na čem se dá ulítnout do jiných končin.

Rada Baltských audiovizuálních archivů uspořádala svou každoroční konferenci zvanou též "Riga seminar" už popáté, tentokrát v Estonském městě jménem Tartu. Tartu je univerzitní městečko s mnoha kulturními institucemi a jednou z nejstarších univerzit v Evropě. To je vidět i v ulicích a barech plných studentů a studentek. První večer sem koukal jaká je převaha dívek ve vydesignovaných podnicích a jak jejich partičky srkají jeden barevný longdrink za druhým a pak zaplatí kartou.

Téma konference je velice zajímavé - audiovizuální archivy v éře nových médií a jejich evoluce. "This year the conference takes a look at the rapidly developing media and the changes it has brought to the audiovisual archives. The new media has turned our world from textual to audiovisual one. In order to ensure their continuous existence audiovisual archives have to change, accept new roles and acquire new skills. Changes have affected the social values, but have they also changed the value systems in the archives?"

Jednotlivé příspěvky jsou uvedené na webu BAAC, kde za nějaký čas budou i v plné textové podobě. Přednášející vesměs z pobaltských zemí - Estonska, Lotyšska, Litvy, Finska, Norska a vyjímka snad Kanada. Zajímavá byla i přítomnost velvyslanců na začátku, protože ambasády konferenci spolufinancovaly. Ačkoli sem jako čech působil trochu exoticky, zapadl sem mezi lidi a do nejrůznějších hovorů hned, protoze to celé působilo jaksi otevřeně, nikdo si na nic nehrál, nesnažil se ze sebe dělat někoho důležitého a nedostupného, příjemná atmosféra. I prezident BAAC byl mladík vizáže studenta, poněkud zváštní že mezi distinguovanými členy s bílým vousem zastával tuto roli on. Je na fotce vlevo v hovoru s panem černým a panem bílým.

Pojďme na exkurzi po Estonském literárním muzeu, kde se konference odehrávala. Toto muzeum má depozitáře s audio a video nahrávkami, sbírky fotografické a ovšemže fondy knih, časopisů a novin.

Muzeum sídlí v historické budově nebo spíš komplexu později různě při a pře-stavovaném, ale původní prostory jsou velmi nádherné, s kachlovými kamny a výzdobou stěn a stropů. Výše je místnost s katalogem, před kterým figuruje slečna z Estonského historického muzea. O budově se vypráví, že dcera dřívějšího majitele se zamilovala do chlapce a tatínek atd. atd. a chlapec musel do války a už se nevrátil a dívka se pak v tom domě oběsila. Některým badatelům v archivech se pak prý v chodbách zjevuje jako přízrak.

Jako konference zaměřená vyloženě na archivy to bylo inspirativní prostředí, z kterého mám plno zajímavých myšlenek, budu muset už napsat nějaký text o těch on-line digitalizovaných a otevřených "Living archives".

A za rok ve Vilniusu.

Tak sem se dostal do Akropole na Bondage Fairies, nebyl sem si jisty, ze popina pro decka je presne koncert na jaky chci jit, ale z nejakeho duvodu me tam pozvala expritelkyne a potkal sem tam par znamych takze proc ne. BF je legrace na pousteni z mobilu - prvni fotka, moje dcerka, ktere se to libi :) a me taky.

Proc sem o tom pisu je neuveritelne provedeni koncertu. po predkapele ktera se nedala poslouchat se na podiu objevila plachta s lebkou a dva typci v helmach s blikajicimi diodami a kupodivu kytarami. A zacli hrat pisnicky z CDcka. Bici po predkapele tam staly, ale nikdo na ne nehral, salem znel britpopove krehce nalomeny lead vocal, ale zadny zpevak na mikrofonu nevisel. Jen dve obludy s kytarama, ktere sice hraly, ale vsem bylo jasne ze mikrofony v helmach jsou jen na par hlasek mezi skladbami: "Kolik z vas uz melo penis v puse?" precetla s problemy jedna z oblud z papiru. Trapne ticho, prihlasili se dva lidi. Ha nepovedeny vtip. Zacal sem se ohromne bavit absurditou cele situace. Tomu se nedalo nic nez smat. Obrazek druhy.

Uz v cervnu sem byl v Akropoli svedkem multimedialni show Carre project, kde mela byt na kostku z platen promitana na kazdou stenu jina live projekce a v reale bezelo na vsech jedno a to same z DVDcka! A k tomu hrali dva typci z gramcu. Ted teda Bondage Fairies bez bicich, klaves, zpevu, vsechno z CDcka, k tomu jen jako doplnek dve ikony s kytarama. Ale dobrej sal, kde se da poskakovat, bar, lidi, proste trochu lepsi obyvak nez ten s kvalitnim domacim kinem. Tam nemate pocit ze kapela je skutecne pritomna. Tady ano, ale zase - zadny strach, vsechno je pod kontrolou, zadnych nezvladnutych elementu neni treba se bat, pred skutecnym "live" jste dobre chraneni, nic co by vybocovalo z virtualni reality vaseho schematickeho zivota poplatneho tem spravnym trendum v tom spravnem obyvaku s domacim kinem vas nemuze zasahnout.

Ale zase cest kapele, ja si nestezuju, co v dnesni dobe koneckoncu delat, dyt treba si hudbu smichaji ze soundbanky ve Fruity Loops nebo Cubase doma dva sympaticky typci, jako vsichni, a co pak maj delat kdyz je koncert? Dyt treba nikdy zpevaka nebo bubenika nemeli a delaj co se da. Ja to beru. Potesilo me ale, ze na Bruno Ferrari, na rozdil od Bondage Fairies (BF na rozdil od BF) bylo v Akraci plno. Take kapela, ktera byla obcas narcena ze hraje z playbacku. Ze zacatku sem tam s notebookem na projekci na nezapojenych klavesach delal falesnyho klavesaka, hodne aranzu jelo z harddisku nikdy sme ale nehrali bez zpevu nebo bicich.

A abych se prenesl od popu k dalsim trendum v zive hudbe. Uvazoval sem jit na Byrona Westbrooka v IIM. Podle vseho takova moderni vazna hudba, reagujici na Phila Niblocka apod. Vzpomnel sem si ale na Carpets Curtains. IIM je totiz akusticka katastrofa. Hudebni predstaveni tu muze delat jen namesicnik nebo posetilec, kazdopadne ale bez hudebniho sluchu. CC hrali, hrali, ale nic, nefungovalo to. Hudba ktera ma cloveku zpusobit hluboky prozitek, je jen zvuk. Dohrali a s omluvnymi usmevy se klaneli pri potlesku z povinnosti a asi byli dost radi ze to maji za sebou. Jak se asi citi hudebnici, kterym v hudbe o neco jde a umi to vyjadrit, kdyz je nekdo pozve do daleke Prahy, vypada to ze poradatel hudbe rozumi a proto chce aby zahrali a pak se ocitnou v mastali IIM kde neni zvukar a vsichni se tvari ze je vsechno v poradku a jak jsou uneseni a zvuk je placaty jako vsudypritomne pocitace znacky Mac. Ovsem opet je tu ta vyhoda ze se nemusite bat, ze byste se setkali s necim, co zmeni vas zivot, treba jak nekdo nahy mlati do hromady srotu a rve u toho. No, k cemu je teda IIM? Meli tam studenti pracovat na svych projektech, k tomu je to dobre a na zkouseni zvuk vyhovuje. IIM bych neprirovnal k obyvaku, je to spis extenze vasi predsine, kde prochazite, obcas si neco odlozite a zase to odnesete a maximalne si tam pustite radio, kdyz si opravujete kolo. Takova pekna studenstska akce byl posledni den otevrenych dveri. Treti fotka - je to projekt, kde skakajici plechove zviratka na klicek byly snimane a jejich trajektorie zobrazovane na platne vedle. Ano, nic vic. Byly tam lepsi veci nez tato slabomyslnost, omlouvam se, ale nic jineho sem nevyfotil, snad jindy zase na nejake bezva akci.

Tak už nějakou dobu dělám archiv se studentskými filmy FAMU. V dubnu a květnu jsem všechny filmy z loňského FAMUfestu natáhl v plné kvalitě na diskové pole, kde budou uchovány pro příští generace :) he a teď dodělávám enkódování do streamů a obrázky k celé dávce. Rovnou můžu říct že spousta organizačních a právních věcí není pořešená tak nejsou úplně online. Dají se pouštět jen po přihlášení školním loginem ve vnitřní síti AMU, takže kdo máte to štěstí... BTW studenti si v on-line archivu mohou editovat své autorské profily a doplňovat údaje o filmech.

Je to docela zajímavý soubor svou šíří záběru, čím se lidi zabývají a co natáčí, jsou tam špičkové věci i trochu chabé záležitosti. Podle mě ty nejlepších jsou třeba maďarský celovečerní film Moje jediné (kamera Gyorgy László) se skvělou Orsi Tóth, kterou jsem viděl už ve Šťastných dnech a má tu podobnou roli, má to dynamiku a skvělou hudbu... Víc jak hodinu trvají i animovaní Chcípáci od Buchet a loutek, taky qalitní počin a další neuvěřitelně krásná animace je Evino ovoce Ishidy Kaoru a mystická Naus Romana Štětiny. Je tam spousta filmů o lidských vztazích a partnerských problémech, u kterých sem si říkal, že co člověk prožívá často není osobní potíž ale úplně stejně to mají i jiní, že to jsou generační nebo společenská témata. Z nich je pěkný třeba Viktor a Annna dnes zůstali doma (Peter Pikna), nebo Domácí násilí ve filmovém ateliéru (Radovan Síbrt). Profesionálně zmáknuté jsou taky Skryto (Stefan Valdobrev) nebo Cargo (kamera Martin Preiss, střih Lenka Hojková). Dotyk něčeho blízkého a známého jsem měl u 7 divů Bratislavy Saši Gojdičové. Z dokumentů je výborné emotivní víc než hodinové dílo Rula, Ticho, Čumba... prostě hrdinové demonstrací Heleny Všetečkové, bezprostřední pohled na život má O topanki Rozálie Kohoutové a vědecké zaměření Hormonální akvárium Terezy Tary.

Je toho moc. Pro představu obrázek se snímky (z každého filmu jeden řádek) je asi třetina filmů tohoto FAMUfestu.