Netzspannung rozhovorLenka Dolanová, překlad: Lucia Udvardyová a Magdaléna Kobzová) Můžete říci něco o vzniku archívu netzspannung.org?
Wolfgang Strauss: V roce 1999 jsme si uvědomili, že velká většina media artu devadesátých let by mohla jednou provždy zmizet. V devadesátých letech vzniklo mnoho přelomových prací, a to jednak v oblasti interaktivního umění, když začala být interaktivita pro oblast media artu relevantní. Proto jsme se rozhodli vytvořit platformu, která by všechny tyto práce shromáždila a uchovávala informace. To byl počáteční bod. Poté jsme vypracovali studii, která měla pomoci zjistit, jak by se to dalo realizovat. Jednalo se o náročný projekt a nebylo možné, aby byl realizován mimo nějakou instituci. Tato studie měla dokázat, že díky media artu, a zejména interaktivnímu umění, vzniknou nové formy komunikace, které budou pro společnost a odborníky zajímavé, protože umožní vznik nových způsobů zacházení s digitálními informacemi. Tato studie určila několik oblastí, které měli potenciál pro další vývoj. Monika Fleischmann: Před dvaceti lety jsme začali pracovat s interaktivními médii a interaktivními media art instalacemi a před deseti lety jsme si uvědomili, že neexistuje instituce, která by o tyto práce systematicky pečovala. Sféra audiovize je relativně nová a nikdo se o ni dlouhodobě nestará. Německé Ministerstvo pro školství a výzkum nás poprosilo,zda bychom to nezrealizovali. Sdíleli naše přesvědčení, že velká část tohoto umění není zajímavá jen pro umělecké kruhy, nýbrž i pro celou společnost, a proto je potřebné vytvořit archiv. S Netzspannung jsme vytvořili otevřený archiv, do kterého mohou svými pracemi přispívat samotní umělci. Vypracovali jsme studii CAT – Communication of Art and Technology (Komunikace umění a technologie) a rozeslali dotazníky sto umělcům po celém světě. Měli jsme určitou představu, jak by to mělo vypadat, ale chtěli jsme slyšet i názory druhé strany. Dotazníky a studie byly startovním bodem. Takže prvotní myšlenkou bylo shromažďování mediálního umění? MF: Ne. Důležitou otázkou na začátku bylo, jestli to má být platforma pro tři lidi, kteří by pracovali jako redaktoři, nebo zda mají obsah zadávat jen samotní umělci, s jedním nebo dvěma techniky. Jestli se má vytvořit diskusní platforma, kde by se o tom mohlo diskutovat. V té době ještě neexistovali blogy. V průběhu vyvíjení webu jsme konzultovali s počítačovými experty, nebo lidmi, kteří pracují s databázemi. Bylo velmi složité najít vhodné spolupracovníky a dát dohromady tým, ve kterém by pracovali zároveň lidé z umělecké sféry, interaktivního designu a počítačoví a internetoví odborníci. Všechno jsme museli vypracovat od nuly, protože nic takového v té době neexistovalo. Kolik lidí na projektu pracovalo? MF: Zhruba 30 – 35. Organizovali jsme konference, workshopy, kam jsme zvali odborníky. Jádro týmu tvořilo 4 až 8 lidí, a kromě toho také programátoři. Bylo to jako budování domu, a rozhodně to nebyl malý dům. Na začátku nebyl žádný obsah, a postupně jsme ho naplnili novými modely a vytvořili partnerství, abychom získali obsah, který bude kvalitativně na vysoké úrovni. Například ve spolupráci s univerzitami jsme vybudovali sekci o výuce a vzdělávání, do níž se zapojilo 20 univerzit. Každá z nich měla výzkumné projekty zaměřené na informační technologie, digitální media art a technologie. Byl to úspěšný projekt. Jeho prostřednictvím se například vzdělávali lidé v Číně nebo v Chile, texty si překladáli v (překladači) Google (původně byl projekt jen v německé verzi). Mnoho lidí nám říkalo, že se z našich materiálů učí již tři roky. Také jsme například spolupracovali se společností Burda Media z Mnichova, což je velké vydavatelství. Vymysleli jsme sérii přednášek o budoucnosti digitálního obrazu, se známými osobnostmi, včetně Wima Wenderse, z různých oblastí, od archelogie až po architekturu a teorii médií. Tyto přednášky dodnes svědčí o přijetí digitálních médií a proměnách této recepce. Stále jsou k dispozici ve formě streamů a jsou dostupné ze všech univerzit. Když jsme s tím začali, streamovali jsme přímo do samotných univerzit. Poprosili jsme profesory a studenty, aby se shromáždili v aule, kde byl stream promítán, a také jsme nechali prostor pro otázky. WS: Tyto streamy byly vlastně rozšířené přednáškové auly. To je důležité, protože jsme vždy chtěli propojit virtuální svět digitálních médií s každodenním životem.
MF: Dalším bodem bylo propojení více archivů. Například s archivem ZKM Mediakunstne jsme udělali speciální přednášku o zvuku a obrazu, s Petrem Danielsem, který zmínil různé WS: Jednalo se o rozdělenou obrazovku – v jedné půlce byla možná navigace videem –projíždění jednotlivými kapitolami, takže se z videa stalo nelineární médium podobné internetu, kde si člověk může vybrat, co chce vidět. Druhá část obrazovky zobrazovala různé příklady toho, o čem se mluvilo na přednášce. Přednášky byly realizovány prostřednictvím streamů, a bylo možné je stáhnout a archivovat. Byl to takový technický vizuální přístroj kombinující různé materiály. V té době nebylo možné vytvořit centralizovaný archiv s jedním týmem a institucí, s jednou perspektivou, protože na archivu pracovalo více lidí. Tehdy bylo hlavním úkolem propojit různé archivy, i když jsou technicky, sémanticky a lingvisticky rozdílné. Naší snahou bylo vytvořit tzv. archivní adaptéry, které by fungovali na různých systémec,h a lidé by se tak mohli připojit k obrovské vědomostní bance.
Asi znáte projekt Gamma, který by měl umožnit vyhledávaní v různých archivech z jednohomísta?
MF: Náš projekt je jiný. Vyhledávání je jen začátek. Jak se budou v budoucnosti díla dostávat do databáze? Říkali jste, že studenti je tam můžou přidávat sami? MF: Je to pořád otevřený kanál, samozřejmě s rizikem, že některé prace nebudou až tak zajímavé. Ale to nevadí, je to jen malá část z celku. Vytvořili jsme newsletter, Netzkollektor, ve kterém informujeme o nových příspěvcích za poslední měsíc. Dnes je to už jednoduší díky blogovým systémům. V současné době je také opět čím dál důležitější otázka autorských práv. |
|