Projekt zahrnuje zvukovou instalaci ve veřejném prostoru. Je založen na principech, vycházejících z oblasti elektronického zpracování zvuku, jejichž funkce je přenesena a aplikována v koncepčně a prostorově rozsáhlejším měřítku. Jedná se o zpracování rytmických zvukových struktur, generovaných objekty v našem životním prostředí. Smyslem je zachytit tyto struktury, nahlížené v důsledku jejich existence jako projev lidské činnosti, která v odlišně aplikovaných souvislostech získává novou funkci, již si sama o sobě nepřisuzuje. Náhodně generované impulzy zvukové sféry našeho okolí jsou fokusem konceptu ve svých strukturách spatřovány jako nevědomě organizovaný řád, jehož organizace je zcela odlišná od řádu vědomě uspořádaného tvůrčím záměrem člověka při konkrétní činnosti. Představují předlohu, podle níž bude vybraný zvukový materiál nově uspořádán. Tyto struktury jsou, v transformované podobě, důsledkem lidské činnosti v jejím nejobecnějším pojetí, a uplatněnými principy je jim přivlastněna funkce elementární částice, obsažené ve výsledném obrazu skutečnosti. Touto elementární částicí je zpětně opět výchozí tvůrčí záměr, vytvořit organizovanou zvukovou kompozici ve veřejném prostoru. Takto přenesené mechanismy tvůrčí činnosti člověka jako projevu jeho bytí, přinášejí v konečném měřítku transformace výsledek esteticky odlišně kvalitativní od vědomě zamýšleného tvůrčího záměru, podle něhož byl původně zpracován použitý zvukový materiál. Jednotný proud událostí, odehrávajících se v makroprostoru volného prostranství, je dekódován a přetlumočen do podnětů pro události mikroprocesu digitálního zpracování zvukového signálu, jejichž následkem je reinterpretace hudební skladby na základě nevědomé kolektivní partitury.
Vlak, projíždějící po železničním mostě, vydává v závislosti na narážení kol o spojnice kolejí zvuky, které vytvářejí rytmickou strukturu. Tato rytmická struktura je zaznamenána pomocí snímacího zařízení do podoby dat, na jejichž základě budou spouštěny fragmenty ze symfonické básně Vltava od Bedřicha Smetany. Zvuk, zpracovávaný v reálném čase pomocí počítače, bude reprodukován z aparatury, umístěné v určité vzdálenosti od železničního mostu. Tato vzdálenost bude odpovídat potřebě vytvoření žádoucího poměru mezi výkonem aparatury a hlasitostí přirozené zvukové odezvy vlaku, jedoucího po rezonujícím mostě. Účelem je docílit efektu zrcadlení reálné skutečnosti jejím vlastním obrazem, zpodobněným reprodukovanou zvukovou složkou. Návštěvníci instalace tak budou moci ve stejnou chvíli sledovat skutečně projíždějící vlak, a zároveň slyšet zvukovou kompozici z reproduktorů. Obraz transformované skutečnosti tedy bude v kontextu konkrétního veřejného prostoru fyzicky přenesen přibližně na vzdálenost sto metrů. Uvedená hudební skladba byla vybrána s ohledem na umístění mostu nad stejnojmennou řekou. Výsledná podoba zvukové kompozice by měla evokovat rozechvění vodní hladiny pod mostem, zapříčiněné rezonancemi, přenesenými jeho konstrukcí.
Instalaci tvoří dvě stanoviště, těleso železničního mostu a místo se zvukovou aparaturou, vzdálená od sebe přibližně 100 metrů. Na každém stanovišti je umístěn přenosný počítač, oba počítače jsou propojeny bezdrátovou sítí. Na konstrukci železničního mostu jsou připevněny snímače, přivádějící zvukový signál do převodníku, který převádí špičky tohoto signálu na MIDI noty odpovídající hustoty a rytmického uspořádání. Tato data jsou zpracována počítačem, umístěným na mostě, a posílána do vzdáleného počítače na stanovišti s aparaturou. V tomto druhém počítači jsou v hudebním editačním programu MIDI data přiřazena ke vzorkům ze symfonické básně Vltava, umístěných ve virtuálním sampleru. Výsledný zvuk je v reálném čase reprodukován zvukovou aparaturou, umístěnou ve veřejném prostoru.
Řešení by se měl účastnit student oboru zvukové tvorby FAMU a student FEL ČVUT se zkušenostmi v zapojování lokálních bezdrátových počítačových sítí.
Kontext návrhu lze odkázat na dva inspirační zdroje. Prvním je projekt Živá partitura českého tvůrce jménem Floex www.floex.cz. Jedná se o editaci zvukového materiálu v reálném čase, na základě vizuálních podnětů, vytvářených uspořádáváním geometrických objektů na ploše, snímané kamerou. Kombinace objektů tvoří soubor podnětů, na základě kterých jsou organizovány zvuky, přehrávané počítačem. Podobně jako když živý hudebník reaguje na povely zakódované v notovém zápisu. Neustálé proměny v prostoru, který nás obklopuje, vnímám jako podněty, na které lze v přenesené podobě reagovat podobně jako na význam jednotlivých údajů v partituře. Zvukovou část skutečnosti okolního světa chci odhalovat jako nevědomou kolektivní partituru.
Druhým inspiračním zdrojem je současná tvorba elektronické hudby, pracující v jedné ze svých podob s rytmickou složkou, vymykající se zavedeným představám o estetických kvalitách a hudebně funkčních uspořádáních rytmických složek ve zvukových kompozicích, podle posluchačsky obecně přijatelných kritérií. Jako ukázku přikládám skladbu od tvůrce Frog pocket. Při realizaci projektu počítám s tím, že výsledná zvuková kompozice bude podobnou změtí zvukových fragmentů, odpovídající hustotě signálu, získaného na základě zvukové odezvy jedoucího vlaku.
Jak jsem již jednou uvedl, u kompozice vytvořené na základě nevědomé kolektivní partitury lze očekávat, že výsledná skladba zvuků bude mít zcela odlišné estetické kvality, než kompozice vytvořená konkrétním hudebním skladatelem, vycházejícím z vlastních vnitřních obsahů, korigovaných kontextem hudebního vzdělání a historického období vzniku díla. Tvůrčí záměr snímané skutečnosti se nemusí shodovat s tvůrčím záměrem jedince. Právě z tohoto pohledu se dostávám ke klíčovému bodu výstupní části projektu, neboť jeho podstatou není ambice vytvořit esteticky přijatelný a působivý výsledek, ale snaha o zprostředkování hlubinného pohledu do procesu umělecké tvorby.