Archív jako umění pamětiOnline archívní iniciativy v oblasti experimentálního filmu, videa a nových médií se liší mírou zpřístupňovní materiálu, od databank, nabízejících seznam videí, případně krátké ukázky z děl, přes kurátorované, na určité období zaměřené archívy, distribuce DVD spojující poštovní a online prostředí, archívy umožňující za poplatek streamování či stažení obsahu, až k archívům novomediálních festivalů a televizních stanic, které postupně začínají alespoň zčásti zveřejňovat své kolekce. Metaarchívní projekty vytvářejí „brány“ v podobě společného vyhledávacího systému propojujícího více archívů. Jednotlivé kapitoly z dějin médií jsou zpracovávané prostřednictvím blogů, umožňujících alespoň základní zpětnou vazbu v podobě komentářů k obsahu, většinou však nabízejí pouze jednostranný přístup. Ideálem „otevřených archívů“ je nabídnout oboustranný proces a vytvořit z archívu místo spolupráce, obsahující kolaborativní uživatelské nástroje a možnost podílet se na struktuře archívu a zkombinovat tak audiovizuální archív a možnosti sdílení, které nabízejí společenské portály. |
Z Woodyho představy online archívu jako otevřené kurátorské sítě mediálního umění, který by přenesl ducha video komunit šedesátých let do oblasti online audiovizuálních archívů, vychází výše zmíněný projekt výstavy MindFrames v ZKM v Karlsruhe, v Čechách představený na konferenci Open Archives v Institutu intermédií na přelomu října a listopadu 2007. Na druhém ročníku konference, který proběhl v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava v říjnu 2008, pak Woody Vasulka hovořil o návratu aktivistického myšlení 60. let v současném období krize a představil skupinu programátorů ze Santa Fe, věnujících se mimo jiné tvorbě v prostředí 3D virtuálního světa Second Life. Zde je možné vytvářet například proměnlivé archívy s pohyblivými obrazy, obklopujícími diváka avatára panoramatickou několikapatrovou projekcí. Woody považuje Second Life za zcela adekvátní a přirozené prostředí pro vytváření archívu a prohlásil, že poté, co bylo toto společenské prostředí navržené, je nutné implementovat do něj nový obsah: „Myslím si, že tento způsob vytváření archívu je zcela legitimní. (…) Vstupujete do prostoru, který je neznámý, je třeba strávit hodně času jen tím, že se v něm budete pohybovat. (…) Když do něj vstoupíte poprvé, jste zcela ztraceni, musíte se naučit, čím ten prostor je, kdo jste vy v tomto prostoru, přizpůsobit se této nové komunitě.“ Na konci své prezentace pustil Woody záběry ze svého videa „Art of Memory“ z roku 1986, v němž se prostředí krajiny amerického Jihozápadu („která vlastně patří americkým Indiánům, nemá nic společného s pocity bílého muže“) prolíná s obrazy z archívů válečných filmů. Při tvorbě tohoto díla Woody opětovně navštívil obrazy, které znal z dětství, a připomněl si tak někdejší sledování válečných týdeníků i své potulky po brněnském vojenském letišti, v jehož sousedství bydlel, a kde snad podle jím šířené legendy má jeho vášeň pro sbírání svůj prvopočátek. |
|