Taxem narazil na výbornou recenzi alba Kazet, která hodnotí jejich prý osmdesátkový zvuk jako návrat k minulosti, která je nakonec lepší než budoucnost. Perlí postřehy jako "kluk-intelektuál za syntezátorem a zpěvačka u mikrofonu, která usilovně předstírá, že jí na ničem nezáleží." To jako Johana Švarcová. Naživo jsem je neslyšel, ale fláky na Myspace (to je něco jako web pro kapely, který neví kudy kam, a Kazety tam maj profil asi záměrně) jsou homurné. Depilace s textem "Trochu to bolí, když mě nechceš takovou, jaká jsem... City se drolí, když do nich mícháš depilační krém". :) Velmi originální je pak převzatá skladba Krajina posedlá tmou, vzniklá patrně na kompilaci remixů Jiřího Suchého - tam je lyrický prostor trochu dál a hudebně je vidět rozdíl, kam hudba dnešní doby (Ventolin) oproti šedesátkám sahá.
Nechci hodnotit Kazety, ale Johanu s Ventolinem sem už slyšel dřív a nemyslím si že je potřeba na všechno kydat osmdesátky, pokud to kapela sama nechce, ale zní to asi dobře. Když hudebnímu publicistovi určitá citová situace připomíná tohle období, proč ne, třeba ho potkáme na koncertě jak s nepřítomným pohledem kroutí tělo do úchvatných disko pohledávek a pak nesměle popíjí kolu na baru a bude to docela legrační večírek.
mimochodem,
já mám teda radši takovou trochu fetišistickou sice
[jemně] Když Měsíc rozlije... ta dáá... světlo své pokraji... ta da dáá dáá
Pramínek vlasůůů ti ustřihnu potají...
[drsný riffy na kytaru] Ze sna mě probudí... teprve svítání...
