Archívy jako místa paměti, domy, divadla...

Článek je malou meditací (nejen) nad vasulkovskými archívy.

Místa archívů

Na konferenci „Online Archives – Perspectives on Networked Knowledge Spaces“ v říjnu 2002 na zámku Birlinghoven v Německu hovořil architekt Wolfgang Strauss o archívu jakožto místosti vybavené daty, do které se dá vstoupit a která v sobě obsahuje různé roviny informace. Snažil se odpovědět na otázku, jak se může digitální prostor stát prostorem znalosti, jehož struktura by poskytovala přirozené orientační vodítko paměti, která ztratila svůj kontext. Častá analogie archívu s místností, domem či divadlem není náhodná, jelikož slovo Arkhē, z něhož se vyvinula slova archivum (arkheion), původně znamenalo dům jakožto sídlo autority. Samotné slovo archív označuje nikoliv pouze soubor záznamů, nýbrž také místo jejich uložení. Často vzniká bezděčně a až posléze je uspořádaný do nějakého (konečného) souboru: vznik archívu předpokládá odstup od archivovaného materiálu, jeho povaha je podle Jacquese Derridy (Archive Fever, 1996) a priori spektrální, jelikož se uskutečňuje na místě počátečního zhroucení paměti. Tento článek se volně inspiruje (sebe)archivační činností Steiny a Woodyho Vasulkových a sleduje rozmanité a proměnlivé představy o místě (jako) archívu.

Vasulkovi patří mezi nejvýznamnější archíváře historického období videoartu a elektronické kultury a jejich nutkavá touha po archívu vychází z přesvědčení, že se účastní klíčové kapitoly v dějinách médií, kterou je nutné zaznamenat. Vášeň shromažďovat věci a dokumentovat vlastní tvůrčí dráhu, stejně jako tvorbu spřízněných tvůrců, vychází z potřeby neustálého dialogu s vlastní minulostí. Svědčí o tom kurátorská činnost Vasulkových, která začíná založením „divadla elektronických médií“ The Kitchen roku 1971, místa setkávání umělců z oblasti videa. Kurátorství zde mělo otevřenou povahu a důraz byl kladen na improvizaci a koncept testování (prostoru, děl, publika). V devadesátých letech na ranou kurátorskou činnost navazují projekty, hodnotící historické období raného videoartu a Vasulkovi přípravují výstavu „Eigenwelt der Apparate-Welt: Pioneers of Electronic Art“ pro festival Ars Electronica v Linci, věnovanou návrhářům nástrojů pro zpracování videa. Výstavní projekt "Mind Frames", na němž Woody a Steina pracovali v centru ZKM v Karlsruhe, byl věnován spřízněnému okruhu experimentálních filmařů a videoumělců. Zde testovali nový způsob vystavování audiovizuálního materiálu, kdy téměř veškeré projekce běžely z jednoho serveru, a tudíž je bylo možné na dálku ovládat. Naznačili tím možnost distanční formy kurátorství, kdy je možné poslat celou výstavu přes síť na libovolné místo či například vytvářet online playlisty, kombinující materiály uložené na rozptýlených serverech. Aspekt distančního „kurátorství“ je přítomen již ve Woodyho instalaci "The Brotherhood", původně vytvořené pro NTT InterCommunication Centre v Tokiu, celá instalace čítající šest tzv. „Stolů“ (Tables) je síťově propojená a bylo možné ji ovládat ze vzdáleného místa.

Svědectvím o „archívní horečce“ je vasulkovské adobe v Santa Fe, jak se nazývají domky postavené z nepálených cihel ve stylu typickém pro Nové Mexiko, které v sobě soustřeďuje různorodý materiál - od přístrojů, získaných na různých aukcích či bazarech v okolí Los Alamos, přes nástroje zkonstruované v průběhu let až po sbírku videokazet. Od devadesátých let se fyzické místo archívu - vlastního domu rozšiřuje do oblasti online archívů, které jsou nyní centrem Woodyho kurátorské činnosti. Cílem již není pouze shromažďování materiálu, nýbrž jeho zpřístupňování a kontextualizace v archívním prostoru vasulka.org obsahujícím fotografie, kritiky, grantové žádosti, dopisy, plakáty, audiorozhovory s tvůrci nástrojů, úryvky videí či katalogy nejdůležitějších výstav. V psaných materiálech, uložených v podobě pdf souborů, se lze orientovat prostřednictvím fulltextového vyhledávání. Oficiální „fyzický“ archív Vasulkových se od roku 2000 nachází v nadaci Langlois v Montrealu, kde lze kromě zejména textových dokumentů nalézt také kompilaci distribuovaných videí a videodokumentů a přepisy audio a video rozhovorů, které Woody vedl především s kolegy umělci a s tvůrci nástrojů pro zpracování videa. Materiály jsou uložené ve složkách v krabicích a pečlivě popsané; je nutné s nimi manipulovat s použitím bílých rukavic. Dvojí existence téměř všech materiálů, v naskenované podobě přístupné online na vasulka.org a v reálné, papírové podobě v Montrealu, odhaluje rozpor mezi klasickým archívním přístupem (popsat, katalogizovat, uložit do krabic) a otevřeným přístupem co největšího zpřístupnění materiálu, i když za cenu (prozatím) nedostatečné a třebas formálně nesprávné katalogizace.

Archív jako ars memoriae
Stále víc online audiovizuálních archívů vzniká nikoliv jako skladiště materiálů či informací, nýbrž získává podobu (výstavního) prostoru spolupráce. Myšlenka vasulkovského archívu navazuje na alternativní distribuční systémy raných videoumělců. Online archívní iniciativy v oblasti experimentálního filmu, videa a nových médií se liší mírou zpřístupňovní materiálu, od databank, nabízejících seznam videí, případně krátké ukázky z děl, přes kurátorované, na určité období zaměřené archívy, distribuce DVD spojující poštovní a online prostředí, archívy umožňující za poplatek streamování či stažení obsahu, až k archívům novomediálních festivalů a televizních stanic, které postupně začínají alespoň zčásti zveřejňovat své kolekce. Metaarchívní projekty vytvářejí „brány“ v podobě společného vyhledávacího systému propojujícího více archívů. Jednotlivé kapitoly z dějin médií jsou zpracovávané prostřednictvím blogů, umožňujících alespoň základní zpětnou vazbu v podobě komentářů k obsahu, většinou však nabízejí pouze jednostranný přístup. Ideálem „otevřených archívů“ je nabídnout oboustranný proces a vytvořit z archívu místo spolupráce, obsahující kolaborativní uživatelské nástroje a možnost podílet se na struktuře archívu a zkombinovat tak audiovizuální archív a možnosti sdílení, které nabízejí společenské portály.
Z Woodyho představy online archívu jako otevřené kurátorské sítě mediálního umění, který by přenesl ducha video komunit šedesátých let do oblasti online audiovizuálních archívů, vychází vznikající projekt AoMoA.net (Art-of-Memory-of-Art), jehož základem jsou materiály, shromážděné pro výstavu MindFrames v ZKM v Karlsruhe, v Čechách představené na konferenci Open Archives v Institutu intermédií na přelomu října a listopadu 2007. Představa archívu jako „umění paměti“ v podobě místností, jimiž procházejí uživatelé, vychází z antických paměťových technik „ars memorie“, užívaných řečníky pro zapamatování dlouhých proslovů. Jednotlivým částem své řeči vtiskávali podobu objektů, umísťovaných do prostorů jako paláce, divadla, katedrály, kláštery, poutní kostely či dokonce znamení zvěrokruhu. Pak jen stačilo chodit, uložené objekty vybírat a sestavovat z nich řeč.
Vývoj “umění paměti” popisuje ve své knize “The Art of Memory” (1966) Frances A. Yatesová, která zmiňuje, že za jeho vynálezce je považován básník Simonides, který si díky této technice zapamatoval rozmístění hostů okolo stolu v místnosti a umožnil jejich identifikaci poté, co se zřítil strop a všichni zahynuli v troskách. Tímto spojením vzniku umění paměti se smrtí se vracíme zpět na začátek k poznámce J. Derridy o spektrální povaze archívu. Zatímco techniky „ars memoriae“ začínají představou prázdných místností, video Woodyho Vasulky „Art of Memory“ z roku 1986, podle něhož je vznikající archív pojmenován, se odehrává v pouštní krajině Nového Mexika, nad níž se vznášejí bizarně tvarované video objekty s válečnými černobílými záběry. Obraz prázdné pouště naznačuje, že vztahy mezi objekty nejsou předem dané, že pohyblivé písky umožňují vytvářet vlastní cesty historií či archívem (prostřednictvím „kurátorských výběrů“, komentářů či v komunikaci s dalšími účastníky), a že kurátorství audiovizuálních historických materiálů může podnítit nové inscenování archívu-divadelního představení, jehož úspěch závisí na aktivitě všech jeho aktérů.

Další články související s ars memoriae:

Barbara Pfenningstorf - Inhabiting Information - The architecture of cognitive amplification

Philippe Codognet - The Semiotics of the Web

klíčová slova: