Stanislav Abrahám - Muzeum vodárenství

MUZEUM VODÁRENSTVÍ PODOLSKÁ VODÁRNA

Expozice Muzea pražského vodárenství se nachází v objektu staré filtrace úpravny vody Podolí v Praze 4. Tato nová expozice byla otevřena v roce 1997. Prostor muzejní expozice je dvouúrovňový o celkové ploše cca 800 m2 s depozitáři, pracovnami a přednáškovým sálem pro cca 40 návštěvníků. Interiér filtrační stanice je od výstavních prostor oddělen skleněnou stěnou a tak se návštěvníkům naskytne neuvěřitelný výhleddo Engelovy "katedrály" s fungujícími filtry. Celá expozice zachovává chronologické členění historického vývoje pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století, přes vltavské vodárny renesančního období a vodárenské snahy konce 19. století, až po současné zásobování hl. m. Prahy vodou. Trojrozměrné předměty doplňuje řada kopií unikátního a dosud nevystavovaného archivního materiálu a množství historických fotografií. Velmi cenné jsou sbírky druhů vodovodního potrubí, uzavíracích elementů a další historických přístrojů a nástrojů. (vyjmuto z http://www.pvk.cz/show.asp?column=28)

Při návštěvě Muzea vodárenství v objektu Podolské vodárny na mne nejvíce zapůsobily samotné vnitřní prostory budovy, zejména pak klenby filtrační stanice. Do objektu proniká velké množství světla, větší než by návštěvník očekával při předešlém pohledu zvenku. Samotná expozice je ve velmi dobrém stavu, byl jsem překvapen, že je zde umístěna již deset let. Stále jsem měl dojem, že jsem ve zcela nově zřízených prostorech. Nejdříve jsem si prohlédl řadu vystavených exponátů, poté mou pozornost zcela uchvátil pohled do rozsáhlého prostoru filtrační stanice zpoza skleněné přepážky, oddělující návštěvní expozici v celé délce jejího vyššího podlaží. Tento pohled do prázdné, prosvětlené haly, spojený s jejími tušenými akustickými vlastnostmi, umocnil pocit ticha, prostupujícího chrámovou lodí obrovské katedrály. Vzájemná oddělenost a propojenost vnějších a vnitřních světů je tématické zaměření, které se mi v celkovém součtu dojmů z návštěvy muzea profilovalo nejzřetelněji. Tímto směrem jsem chtěl zacílit vlastní uvažování nad možnostmi vytvoření uceleného tvaru, přenositelného blíže k oslovované cílové skupině diváků, obsahujícího základní prvky toho, čím by se dalo muzeum nejvýstižněji charakterizovat.

Výzvou k zamyšlení je fakt, že samotná muzejní expozice se netěší přílišnému zájmu veřejnosti, že je to svým způsobem svět, uzavřený sám pro sebe. Mým úmyslem je přenést v zakódované podobě část tohoto vnitřního světa mimo jeho zdi, ať již propojením vnitřních prostor vodárny, oddělených skleněnou příčkou, či přenesením pomocí instalace do přilehlého veřejného prostoru. Výsledným sdělením instalace nemusí být doslovná citace obsahu expozice. Její znakovostí může být pouhý dotek jakékoli dílčí souvislosti, vycházející z tématu výroby pitné vody.

Při svém prvním zamýšleném způsobu realizace takové instalace jsem měl v úmyslu pracovat s PET lahvemi, jako se znakem fenoménu prodeje balené pitné vody. Výsledkem měl být prostorový objekt, začleněný do vnější fasády architektury budovy vodárny. Mělo se jednat o jakýsi vodopád, tvořený závěsem několika vedle sebe umístěných trubic z pospojovaných PET lahví. Tento závěs by byl připevněn na sloupy vstupního portálu budovy a převisem by zastřešoval vstupní schodiště. V ideálním případě by průhlednými trubicemi protékala voda. V případě PET lahví jako znaku sleduji označovaným kontrast mezi složitým vodárenským procesem zpracování přírodních vodních zdrojů a produktem balené pitné vody. Na jedné straně proces, jehož výsledek není v prvním plánu zjevně komerční, ale přiklání se spíše k potřebě zabezpečení komfortizace naplnění základních životních potřeb, odpovídající vyspělosti naší společnosti, na straně druhé voda z přírodních zdrojů jako komerční produkt, vytvářející mýtus nezpochybnitelné čistoty.

Výroba a prodej balených vod má u nás dlouhou tradici, kterou můžeme vystopovat až do 16. století. Původně šlo výhradně o vody léčivé (ať už se skutečným nebo domnělým účinkem), stáčené do kameninových džbánků. K nim se později (18. - 19. století) přidaly i vody, které byly pro svou zvláštní chuť považovány za osvěžující nápoj. Jednalo se buď o minerální vody nebo o vody s vysokým obsahem oxidu uhličitého CO2, ať původu přirozeného (kyselky) nebo uměle připravované, stáčené převážně do skla. Tento stav se v Evropě v podstatě udržel do 60.-70. let minulého století, kdy jednak skleněné obaly začaly být postupně vytlačovány plastickými a jednak došlo ještě k jiné, mnohem revolučnější změně: balené vody začaly být používány též jako zdroj „obyčejné“ pitné vody, nejen jako řešení občasných havarijních situací, ale především jako náhrada za pitnou vodu distribuovanou veřejnými vodovody. Což znamená, že se vedle vybraných druhů minerálních vod začaly stáčet i vody z kvalitních podzemních zdrojů pitné vody, které nevykazovaly ani zvláštní chuť, ani zvláštní farmakologický účinek. (vyjmuto z http://cs.wikipedia.org/wiki/Voda#Pitn.C3.A1_voda)

Prověřit právě tuto nezpochybnitelnost mělo být ambicí skrytého významu instalace. Najít vhodnou formu k naplnění tohoto cíle se mi však zatím nepodařilo. Navrhovaný koncept vznášel příliš vysoké nároky na realizaci, neúměrně možnosti předpokládat, že se podaří ideu obsáhnout v uspokojivé a zprostředkovatelné míře.

Usoudil jsem, že po dlouhé cestě, vedoucí ke snaze postihnout příliš široké spektrum souvislostí, se vzdám nutkání uspokojit svoji potřebu angažovanosti v ekonomicko-společenských otázkách, a že se vrátím zpět ke hledání způsobu, jak vytvořit výstižný obraz Muzea vodárenství.

Jak jsem již uvedl, mým výchozím záměrem se stal úmysl přenést část vnitřního světa muzea mimo jeho zdi, blíže veřejnosti. Za tímto účelem bych setrval u vybrané lokality umístění instalace, aplikuji pouze jinou formu zpracování, jako jazyk pro sdělení s méně komplikovaným poselstvím. Vhodným médiem se rýsuje zvuková instalace, která by mohla svým charakterem navazovat na akustiku vnitřních prostor filtrační stanice. Zde by se dalo uvažovat i o významové vazbě na vizuální nepostižitelnost podzemních přírodních zdrojů pitné vody. Filtrační stanice již díky své vlastní technologii filtrování vody přes vrstvy křemičitého písku navádí k využití akustiky prostoru haly jako filtru, přes který by byl zpětně zaznamenáván reprodukovaný zvuk, související se zvukovými informacemi, vázanými na oblast zpracování a distribuce vody.