Archív jako umění paměti

Z Woodyho představy online archívu jako otevřené kurátorské sítě mediálního umění, který by přenesl ducha video komunit šedesátých let do oblasti online audiovizuálních archívů, vychází výše zmíněný projekt výstavy MindFrames v ZKM v Karlsruhe, v Čechách představený na konferenci Open Archives v Institutu intermédií na přelomu října a listopadu 2007. Na druhém ročníku konference, který proběhl v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava v říjnu 2008, pak Woody Vasulka hovořil o návratu aktivistického myšlení 60. let v současném období krize a představil skupinu programátorů ze Santa Fe, věnujících se mimo jiné tvorbě v prostředí 3D virtuálního světa Second Life. Zde je možné vytvářet například proměnlivé archívy s pohyblivými obrazy, obklopujícími diváka avatára panoramatickou několikapatrovou projekcí. Woody považuje Second Life za zcela adekvátní a přirozené prostředí pro vytváření archívu a prohlásil, že poté, co bylo toto společenské prostředí navržené, je nutné implementovat do něj nový obsah: „Myslím si, že tento způsob vytváření archívu je zcela legitimní. (…) Vstupujete do prostoru, který je neznámý, je třeba strávit hodně času jen tím, že se v něm budete pohybovat. (…) Když do něj vstoupíte poprvé, jste zcela ztraceni, musíte se naučit, čím ten prostor je, kdo jste vy v tomto prostoru, přizpůsobit se této nové komunitě.“ Na konci své prezentace pustil Woody záběry ze svého videa „Art of Memory“ z roku 1986, v němž se prostředí krajiny amerického Jihozápadu („která vlastně patří americkým Indiánům, nemá nic společného s pocity bílého muže“) prolíná s obrazy z archívů válečných filmů. Při tvorbě tohoto díla Woody opětovně navštívil obrazy, které znal z dětství, a připomněl si tak někdejší sledování válečných týdeníků i své potulky po brněnském vojenském letišti, v jehož sousedství bydlel, a kde snad podle jím šířené legendy má jeho vášeň pro sbírání svůj prvopočátek.
Představa archívu jako „umění paměti“ v podobě místností, jimiž procházejí uživatelé, vychází z antických paměťových technik „ars memorie“, užívaných řečníky pro zapamatování dlouhých proslovů. Jednotlivým částem své řeči vtiskávali podobu objektů, umísťovaných do prostorů jako paláce, divadla, katedrály, kláštery, poutní kostely či dokonce znamení zvěrokruhu. Pak jen stačilo chodit, uložené objekty vybírat a sestavovat z nich řeč. Vývoj “umění paměti” popisuje ve své knize “The Art of Memory” Frances A. Yatesová, která zmiňuje, že za jeho vynálezce je považován básník Simonides, který si díky této technice zapamatoval rozmístění hostů okolo stolu v místnosti a umožnil jejich identifikaci poté, co se zřítil strop a všichni zahynuli v troskách. Tímto spojením vzniku umění paměti se smrtí se vracíme zpět na začátek k poznámce J. Derridy o spektrální povaze archívu. Zatímco techniky „ars memoriae“ začínají představou prázdných místností, Vasulkovo video „Art of Memory“ se odehrává v pouštní krajině Nového Mexika, nad níž se vznášejí bizarně tvarované video objekty s válečnými černobílými záběry. Obraz prázdné pouště naznačuje, že vztahy mezi objekty nejsou předem dané, že pohyblivé písky umožňují vytvářet vlastní cesty historií či archívem (například prostřednictvím „kurátorských výběrů“, komentářů či v komunikaci s dalšími účastníky), a že kurátorství audiovizuálních historických materiálů může podnítit nové inscenování archívu-divadelního představení, jehož úspěch závisí na aktivitě všech jeho aktérů.

http://www.midas-film.org/index.htm

http://www.gama-gateway.eu

http://copyitright.wordpress.com