Ve stínu světla

Vynořil jsem se ze změti uliček Barcelonské Barri Gothic u obrovské kammenné kostky Muzea moderního umění a CCCB, Centra současné kultury Barcelona. Ve dvoraně CCCB je nainstalovaný oplocený tábor senějakými zuboženými zvířátky, apartheid. Skla a prostoru bohatě, výtahy, bezbariérový přístup, několik pater expozic, všechno jak se sluší na katalánské hlavní město. Vzpomněl sem si na Centrum současného umění v Praze na Jelení, proti tomuto působící jako útulek pro bezdomovce. Jiná ekonomická situace, jiný způsob uvažování, nebo jenom podobnost jmen zcela náhodná? No, za chvíli se začíná a ještě nevím, kde je kinosál, tak pokračujme. Sešel sem pod povrch, v prázdných podzemních prostorách běží dvě projekce, ta vedle asi dvacetimetrového zeleně podsvíceného pultu recepce je exidentně reklamně zábavný mix všeho možného, zahlédnu asi sekundu Sharitse a pak titulek oznamující něco ve smyslu že CCCB má archiv 400 experimentálních filmů. Lístek. Říkám chlapíkovi za pultem, že bych rád na Jonase Mekase. Trochu udiveně zalistuje v programu, aby zjistil, že skutečně asi nehledám libanonské bistro, prodá mi lístek a ukáže asi 20 metrů ke kinosálu. Ani se nedivím, že v pokladně kina, kde to hrají, nezná právě vycházející hvězdu filmového plátna. Protože to zalistování mi připomnělo podobnou situaci jednou v Paříži, v Les Halles, což je podzemní megapasáž a jedna z ústředních stanic metra, kde je mimojiné luxusní cinefilské kino, a kde je zase všechno to sklo a chrom laděné do červena. Tak tam sem přišel schlédnout experimentální film z 80. let Métro Barbés-Rochechouart Michela Nedjara a když sem chtěl lístek v recepci, odbyl mě mladík, že oni nejsou metro, že musím jinam a až když sem trval na tom, že jdu na film (a to s účastí autora), zalistoval v programu... Experimentální film prostě zajímá jen úzký okruh lidí, beru si pár letáčků a s obavou, že budu v sále sám, jdu dál. Není tomu tak, jím sušenku a než to začne, prohlížím program a další materiály. Vida, trochu se zabývám archivy, dělali sme před časem akci Open Archives s filmy Vasulkových, Sharitse, Framptona, takže mě zaujal leták - Arxiu_Xcéntric. Xcéntric je série projekcí, v rámci které je dnešní program, už sedmá sezóna, vida, za pár dní Nikolaj Izvolov s nějakými ruskými filmy, kolega v projektu Hyperkino, takže globální síť funguje. Arxiu znamená patrně katalánsky archiv, takže je volně přístupný v druhém patře k individuálním konzultacím (a na webu je seznam titulů), dobře.

A už je tu Jonas Mekas, chodí sklepem plným regálů a polic s krabicemi filmových pásů, do jedné poklice bubnuje prsty a ukazuje: "Tady je Sharits", mávne u jednoho racku odzdola až nahoru, "tady Maya Deren...", stejné gesto, "... dokončené filmy, nedokončené filmy, vyřazené záběry...", a jmenuje další, a další.. "... máme tu plno pokladů.". Autoři filmu bloudí s kamerou po archivu, kancelářích a zaznamenávají běh života Newyorkského Anthology Film Archives. Vypadá to tam jako v dnes opuštěných fabrikách ze 70. let, registratury, všude hromady knih a papíru, dobové plakáty na stěnách. Co je to tedy, film, dokument? Musím říct, že mě to baví. Film o lidech a pro lidi, kteří se zabývají filmem, a jenom experimentálním filmem a starým filmem, který sbírají, schraňují, i když už jeho autor netvoří nebo nežije. Asi mě baví ten prvek iracionálního surreálna, kterého jsem součástí. Pro mě to hlavní vždycky byla vizuální gramotnost, působení toho média s cílem kultivace vizuálního kortextu, ani ne masové, ale generační určitě. A to znamená digitalizaci, ano, sbírání, ale proto, aby ten film byl dostupný okamžitě a komukoliv kdo se chce jím nechat obohatit, ovlivnit... Ale tyhle lidi právě to vůbec nezajímá, digitalizace je pro ně spíš strašákem, ne-li znamením pekla. Prozatím se spokojím s vysvětlením, že je to tím, že o informatice, a to o pokročilé informatice, která je k digitálním archivům potřeba, nic nevědí, tak to odmítají. Opět mi to připomíná, jak pan Opěla z našeho NFA taky nemá ani počítač a emaily čte tak, že si je nechá vytisknout na papír. Koukám jestli ve filmu zahlídnu někde hasicí přístroj aspoň.

Co je tedy důvodem pro tolik lidí a práce, zdánlivě bez účelu? Zdá se, že knihy. Na kameru ukazuje knížky, jednu, druhou, pátou... příběhy? "My tu nejsme proto, abychom sloužili lidem. Jsme tu proto, abychom sloužili filmu." říká v jedné z úvah a dodává: "Jestli mají zájem, tak přijdou.". Ve shonu práce, kolegů, přátel sledujeme život v archivu a svět venku na Manhattanských ulicích se odráží jen v zimních kabátech a šálách příchozích a odcházejících. Film - dokument, film o dokumentu nebo dokument o filmu přerušuje občas zamyšlení, dozvídáme se pár faktů ze života, které někdo zmíní, nebo jsou součástí filmových deníků a další Mekasovy tvorby prostříhané občas do děje. Další příjemná rovina, po jednom kousku navazuje emotivní scéna s Mekasem hrajícím na harmoniku v rozlehlém bytě, beze slov, racionalita pracovního dne se rozplynula v momentu meditace 85ti letého muže...

Ale zpět. V archivu ožije a omládne, je potřeba přečíst nový tisk, poskytnout konzultaci. Aá, kočička tu žije a všechno o filmu ji zajímá, no jakby ne, říkám si, i Keiko Sei měla kočku, která mě provázela předením na příjemně hřejícím VHS přehrávači, když sem si prohlížel kousky z jejího videoartového archivu... no a to už je taky 10 let. Zase ten pocit: v tom sklepě je tolik filmových pásů, s tolika políčky obrazů a každý je prostorem, spojením doby, lidí, příběhů, všechno se to tu mísí, přibývá rychleji než je možné to nějak popsat, snad jen označit, je možné to vůbec nějak vyjádřit? Černou díru archivu ilustruje italský student, který přišel, aby se dozvěděl něco o díle Harryho Smithe pro svou práci, prvek racionality na své dráze do studnice vědění, střetává se s lidmi, s mystériem, přímo se může dotknout historie. Komunita lidí v archivu je totiž nositelem z větší části tacitního a slovem předávaného vědění. Symbolizuje to informace o smrti Stana Brackhage v jednom okamžiku. Digitalizace? Ta tohle všechno smete, zničí, to je mi dávno jasné, přeruší křehké lidské vazby. I když.. Světlo proniká tmou mám teď v mobilním telefonu a je mi jasné ještě pár dalších věcí naštěstí...

A tenhle dobrodružný film si užívám, jak tohle skončí, jak z toho Sarah Payton a Chris Teerink vybruslí? Schovávají se za kamerou, asi jediní kdo na záznamu nikdy není, ukazují realitu, jakoby to byla jenom footage, nebo to umí s filmem tak dobře? Těší mě, když Mekas říká, že je terrorista. Hodně zlej palestinskej terorista. A Sharon má štěstí, že není v Palestině. No prozrazovat nemusim, si na to zajděte, romantika, napětí, fakt dobrý. A netradiční hrdina. Palestinec s filmem v srdci.

Jsem zpátky v naší balkánské vesnici jménem Praha a říkám si, co tady, vznikne tu něco, pod nějakou galerií, institucí, na FAMU? A má cenu vůbec archivy otevírat, nebo radši nechat je žít si svým zapomenutým životem? Všude zima, šeď, nikoho to nezajímá, neděje se nic... Co ve filmu ustoupilo přece jen určitému syžetu, je projekční aktivita Anthology Film Archives, 700 programů za rok, vydali 7 DVD Unseen Cinema, Mekas publikuje každý den celý rok 2007 jeden krátký film... Archivy jsou nové médium. Řekl bych, že za čas tu bude globální digitální archiv, propojený, pod povrchem, jako podhoubí bude zasahovat všude, však Woody to asi ví taky a chce tu s tím trochu pohnout a Lenka se svým virtuálním houbařením... Kopu do zmrzlé země botama s ocelovou špičkou, těma, kterýma sem chtěl nakopat prdel všem neschopným producentům a stupidním kurátorům, archivy budou, jen aby do nich bylo co dát. Pár prchavých kapek světla...

In the shadow of the light, NL, 2007

režie Sarah Payton a Chris Teerink

http://www.cccb.org/

http://www.splitfilmfestival.hr/arhive/2007/payton.htm

http://www.anthologyfilmarchives.org/

http://en.wikipedia.org/wiki/Anthology_Film_Archives

http://www.jonasmekas.com