Chtěla jsem se zeptat na myšlenku archívnictví ve Tvém díle, protože od začátku sbíráš všechno, co jsi vytvořil Ty a další umělci a všechno dokumentuješ. Zajímá mě ta představa současně pozorování a dokumentování toho, co děláš, která se objevuje od 60. let. Nyní se snažíš vytvářet archívy, a to je zajímavé, protože je to velice nezvyklé, neznám mnoho dalších umělců, kteří by od počátku měli takové nutkání, vše sbírat a dokumentovat. Možná máš nyní určité představy o tom, co s tím materiálem dělat, nejen s videem, ale i s analogovými přístroji či nástroji?
Není tak těžké tomu porozumět, protože jakmile jsem pochopil, jak funguje čas a energie (ve videu), a jakmile jsem začal – a toto je generační podnik, bylo to podobné jako raný film, generační úsilí vytvářené mimo hlavní proud filmařství -, tak jsem pochopil, že přínos této jedinečné generace v této specifické časové štěrbině, a zvlášť když se analogové prolomilo do digitální oblasti, tak mi bylo jasné, že to má historický či lépe kulturně historický význam. Bylo to historické setkání analogového světa, jak jsme jej znali, s digitálním světem, který jsme vlasntě neznali, ale reprezentuje realitu. Takže mi došlo, že se jedná o klíčové hnutí či okamžik v historii, a tak jsem to také chápal, tak jsme to oba chápali, se Steinou a mnoha dalšími lidmi; že si to zaslouží naše sebeobětování.
Je třeba říci, ano, vždy tu bude Picasso, protože to je to, co se dá vyjednat s múzami, které řídí náš kulturní život: tak například Bill Viola se rozhodl, že je nový Picasso, vědomě, a samozřejmě Garry Hill byl božský, on byl ten mladý muž, který tomu rozuměl, na začátku, ve svých raných dílech, o nichž jsem věděl, že jsou skvělé. Nyní mě ale jejich život a kariéra vůbec nezajímají. Tenkrát jistě přispěli, ale nezajímal je zbytek světa, byli sebe-zvolenými
hrdiny generace, a jsou jimi dosud.
Já však pocházím z toho českého, či dokonce moravského prostředí, myšlení o setkání s historií, což je daleko zajímavější pokud vyvinete určité osobní úsilí a jako umělec se rozvinete v soběstačného jednotlivce. A to, co jako archivista vytvářím, dělám stále s tím stejným záměrem, chci vědět, jaký je společný jmenovatel tohoto úsilí, které z těch věcí, jež žijí ve stínu, mají ve skutečnosti velký význam. To je tak nějak jediná ambice, kterou mám, a která je víceméně tajná, protože tím, co mě zajímá, je kurátorské zacházení s těmito věcmi a jejich kontextualizace, proč se staly. A opět se z toho stává nový druh laboratoře.
Měl jsem vždycky štěstí, a samozřejmě, že Steina tomuto úsilí kurátorovat vždycky velice významně napomáhala a minulý rok (výstava MindFrames v ZKM v Karlsruhe, pozn. aut.), kdy jsme něco kurátorovali. Celý náš život jsme prováděli určitou kurátorskou činnost, již od období Kitchen, která byla nazvaná Live Audience Test Laboratory (Testovací laboratoř pro živé publikum), což má dvě stránky, testujete publikum a testujete laboratoř. A pak jsme uspořádali alespoň tři či čtyři přehlídky, které měli toto zaměření, Eigenwelt a tuto výstavu (MindFrames) a pak něco mezi. Takže to byl určitý impuls a bylo to ve skutečnosti obtížnější než vytvářet umění. Protože tvořit umění můžete tady na stole, ale uspořádání výstavy je velice komplikovaná věc. Ale já mám komplikace rád, protože je to v povaze mého zájmu o to, kde je hranice jednotlivce, jak daleko můžete jako jednotlivec zajít a do jaké míry potřebujete společnost či další lidi, aby to zprostředkovali.
