Online archívy jako místa paměti, domy, divadla...aneb meditace (nejen) nad vasulkovskými archívy článek se zabývá představou archívu jako místa, umění paměti a prostředí spolupráce, a to ve vztahu ke kurátorské a archívní činnosti Steiny a Woodyho Vasulkových, kterou podrobněji mapuje |
Na konferenci „Online Archives – Perspectives on Networked Knowledge Spaces“ v říjnu 2002 na zámku Birlinghoven v Německu hovořil architekt Wolfgang Strauss o archívu jakožto místosti vybavené daty, do které se dá vstoupit a která v sobě obsahuje různé roviny informace. Snažil se odpovědět na otázku, jak se může digitální prostor stát prostorem znalosti, jehož struktura by poskytovala přirozené orientační vodítko paměti, která ztratila svůj kontext. Častá analogie archívu s místností, domem či divadlem není náhodná, jelikož slovo Arkhē, z něhož se vyvinula slova archivum (arkheion), původně znamenalo dům jakožto sídlo autority. Samotné slovo archív označuje nikoliv pouze soubor záznamů, nýbrž také místo jejich uložení. Často vzniká bezděčně a až posléze je uspořádaný do nějakého (konečného) souboru: vznik archívu předpokládá odstup od archivovaného materiálu, jeho povaha je podle Jacquese Derridy (viz. J. Derrida, Archive Fever, 1996) a priori spektrální, jelikož se uskutečňuje na místě počátečního zhroucení paměti. Tento článek se volně inspiruje (sebe)archivační činností Steiny a Woodyho Vasulkových a sleduje rozmanité a proměnlivé představy o místě (jako) archívu.
Stále víc online audiovizuálních archívů vzniká nikoliv jako skladiště materiálů či informací, nýbrž získává podobu (výstavního) prostoru spolupráce. Myšlenka vasulkovského archívu navazuje na alternativní distribuční systémy raných videoumělců.
Online archívní iniciativy v oblasti experimentálního filmu, videa a nových médií se liší mírou zpřístupňovní materiálu, od databank, nabízejících seznam videí, případně krátké ukázky z děl, přes kurátorované, na určité období zaměřené archívy, distribuce DVD spojující poštovní a online prostředí, archívy umožňující za poplatek streamování či stažení obsahu, až k archívům novomediálních festivalů a televizních stanic, které postupně začínají alespoň zčásti zveřejňovat své kolekce. Metaarchívní projekty vytvářejí „brány“ v podobě společného vyhledávacího systému propojujícího více archívů. Jednotlivé kapitoly z dějin médií jsou zpracovávané prostřednictvím blogů, umožňujících alespoň základní zpětnou vazbu v podobě komentářů k obsahu, většinou však nabízejí pouze jednostranný přístup. Ideálem „otevřených archívů“ je nabídnout oboustranný proces a vytvořit z archívu místo spolupráce, obsahující kolaborativní uživatelské nástroje a možnost podílet se na struktuře archívu a zkombinovat tak audiovizuální archív a možnosti sdílení, které nabízejí společenské portály.