Konference sdružení NECS se konala 19. - 21. června 2008, tentokrát v Maďarsku a s tématem "Nové a staré rámce". NECS (zkratka pro European Network for Cinema and Media Studies) funguje od února 2006 a sdružuje výzkumníky, ale i studenty z oblasti filmové vědy (zejména). Zúčastnili jsem se jí proto, že jedna část se týkala archívů, ovšem prezentace, kterou jsem navštívila, byla celkem zklamáním. Celá se týkala hlavně toho, že je důležité bádat v archívech, když chce člověk dělat seriózní výzkum, jakým způsobem kontaktovat archivisty, na co se soustředit atp., tedy věcí, na které člověk se špetkou zdravého rozumu přijde sám.
NECS každoročně vyhlašuje konferenční výzvu, přičemž přijata je většina příspěvků. Zdálo se, že je to fórum navštěvované (a přednášené) hlavně doktorandy, pro něž je to příležitost vyzkoušet si přednášení v angličtině a setkat se s dalšími podobně zaměřenými kolegy. Podle mého názoru by neškodilo mít méně sekcí a více vybírat příspěvky.
Do Jihlavy jsme vyrazili v pátek 24. října 2008. Páteční večer byl zasvěcen diskusím o projektech, například Multiplace, a také plánování sobotní konference ve spolupráci s Woodym Vasulkou. Předešlé dva dny jsme připravovali videa, která se měla stát součástí sobotní a nedělní vasulkovské prezentace. Naštěstí se nám povedlo získat spolupracovnici, Markétu Jindřichovou, bez jejíž pomoci bychom si těžko poradili, a která strávila stříháním dokumentu o performanci Davida Stouta a Coryho Metcalfa a o aktivistech ze Santa Fe, zabývajících se mimo jiné sémantickými cestami sítí a archivnictvím v prostředí Second Life, mnoho hodin.
Nakonec se vše stihlo sestříhat, předat, pustit, snad úspěšně, jihlavskému publiku.
Konference "Otevřené archívy" začínala v sobotu odpoledne českou sekcí, za přiměřené účasti publika a vyvolala nepříliš vášnivé, ale alespoň nějaké debaty. Video záznamy jsou umístěné na sdílené ploše konference. Z druhé, mezinárodní, sekce, mi připadal nejzajímavější Dietmar Offenhueber z rakouského Linze (Ludwig Boltzmann Institut), a celkem také netzspannung.org, s nimiž jsme předtím ráno dělali rozhovor (první část přeloženého přepisu také již přístupná online). V osm pak začínala vasulkovská prezentace, která byla docela dobře navštívená. Kromě toho, že v aule grafické školy byla strašná zima, a byla těžko k nalezení, se to myslím celkem povedlo. Asi by bylo lepší se příště více soustředit na diskusi na konkrétní témata, a přednášející (i když je to těžké) také nutit k tomu, aby nepřekračovali časový limit.
V neděli večer se pak v kině Sokol uskutečnila prezentace Woodyho Vasulky, který měl původně představit výběr českých videí, ale jelikož na to bylo málo času, a Woody se nestihl na vše podívat, přivezl alternativu, a myslím, že nakonec byli všichni spokojeni. Přestavil tvorbu Davida Stouta a Coryho Metcalfa, kteří pracují s různými reálněčasovými softwary a vytvářejí sebe-generující 3D struktury, jakousi formu bioartu, velice zajímavé, hodně pracují s digitálním šumem. Woody je považuje za své pravé následovníky. Žijí v Santa Fe a David Stout donedávna učil na College of Santa Fe. Možná příští rok dorazí do Prahy. V druhé části prezentace představil Woody tvorbu George Kuchara, jednoho z nejoriginálnějších dokumentaristů ve Státech, jemuž nedávno VDB vydala kolekci tvorby na DVD. Snad se povede představit víc z jeho tvorby v Čechách při nějaké další příležitosti. Malý sál kina byl úplně plný a Woody spokojeně kvitoval, že diváci pochopili Kucharův svérázný humor.
V pondělí 26. října navečer jsme s některými z účastníků konference dorazili šťastně do Prahy. Žádné státní hranice jsme na naší cestě nepřekračovali. Z konference máme video záznam, audio rozhovor a fotografie.
Článek je malou meditací (nejen) nad vasulkovskými archívy.
Místa archívů
Na konferenci „Online Archives – Perspectives on Networked Knowledge Spaces“ v říjnu 2002 na zámku Birlinghoven v Německu hovořil architekt Wolfgang Strauss o archívu jakožto místosti vybavené daty, do které se dá vstoupit a která v sobě obsahuje různé roviny informace. Snažil se odpovědět na otázku, jak se může digitální prostor stát prostorem znalosti, jehož struktura by poskytovala přirozené orientační vodítko paměti, která ztratila svůj kontext. Častá analogie archívu s místností, domem či divadlem není náhodná, jelikož slovo Arkhē, z něhož se vyvinula slova archivum (arkheion), původně znamenalo dům jakožto sídlo autority. Samotné slovo archív označuje nikoliv pouze soubor záznamů, nýbrž také místo jejich uložení. Často vzniká bezděčně a až posléze je uspořádaný do nějakého (konečného) souboru: vznik archívu předpokládá odstup od archivovaného materiálu, jeho povaha je podle Jacquese Derridy (Archive Fever, 1996) a priori spektrální, jelikož se uskutečňuje na místě počátečního zhroucení paměti. Tento článek se volně inspiruje (sebe)archivační činností Steiny a Woodyho Vasulkových a sleduje rozmanité a proměnlivé představy o místě (jako) archívu.
Vasulkovi patří mezi nejvýznamnější archíváře historického období videoartu a elektronické kultury a jejich nutkavá touha po archívu vychází z přesvědčení, že se účastní klíčové kapitoly v dějinách médií, kterou je nutné zaznamenat. Vášeň shromažďovat věci a dokumentovat vlastní tvůrčí dráhu, stejně jako tvorbu spřízněných tvůrců, vychází z potřeby neustálého dialogu s vlastní minulostí. Svědčí o tom kurátorská činnost Vasulkových, která začíná založením „divadla elektronických médií“ The Kitchen roku 1971, místa setkávání umělců z oblasti videa. Kurátorství zde mělo otevřenou povahu a důraz byl kladen na improvizaci a koncept testování (prostoru, děl, publika). V devadesátých letech na ranou kurátorskou činnost navazují projekty, hodnotící historické období raného videoartu a Vasulkovi přípravují výstavu „Eigenwelt der Apparate-Welt: Pioneers of Electronic Art“ pro festival Ars Electronica v Linci, věnovanou návrhářům nástrojů pro zpracování videa. Výstavní projekt "Mind Frames", na němž Woody a Steina pracovali v centru ZKM v Karlsruhe, byl věnován spřízněnému okruhu experimentálních filmařů a videoumělců. Zde testovali nový způsob vystavování audiovizuálního materiálu, kdy téměř veškeré projekce běžely z jednoho serveru, a tudíž je bylo možné na dálku ovládat. Naznačili tím možnost distanční formy kurátorství, kdy je možné poslat celou výstavu přes síť na libovolné místo či například vytvářet online playlisty, kombinující materiály uložené na rozptýlených serverech. Aspekt distančního „kurátorství“ je přítomen již ve Woodyho instalaci "The Brotherhood", původně vytvořené pro NTT InterCommunication Centre v Tokiu, celá instalace čítající šest tzv. „Stolů“ (Tables) je síťově propojená a bylo možné ji ovládat ze vzdáleného místa.
Svědectvím o „archívní horečce“ je vasulkovské adobe v Santa Fe, jak se nazývají domky postavené z nepálených cihel ve stylu typickém pro Nové Mexiko, které v sobě soustřeďuje různorodý materiál - od přístrojů, získaných na různých aukcích či bazarech v okolí Los Alamos, přes nástroje zkonstruované v průběhu let až po sbírku videokazet. Od devadesátých let se fyzické místo archívu - vlastního domu rozšiřuje do oblasti online archívů, které jsou nyní centrem Woodyho kurátorské činnosti. Cílem již není pouze shromažďování materiálu, nýbrž jeho zpřístupňování a kontextualizace v archívním prostoru vasulka.org obsahujícím fotografie, kritiky, grantové žádosti, dopisy, plakáty, audiorozhovory s tvůrci nástrojů, úryvky videí či katalogy nejdůležitějších výstav. V psaných materiálech, uložených v podobě pdf souborů, se lze orientovat prostřednictvím fulltextového vyhledávání. Oficiální „fyzický“ archív Vasulkových se od roku 2000 nachází v nadaci Langlois v Montrealu, kde lze kromě zejména textových dokumentů nalézt také kompilaci distribuovaných videí a videodokumentů a přepisy audio a video rozhovorů, které Woody vedl především s kolegy umělci a s tvůrci nástrojů pro zpracování videa. Materiály jsou uložené ve složkách v krabicích a pečlivě popsané; je nutné s nimi manipulovat s použitím bílých rukavic. Dvojí existence téměř všech materiálů, v naskenované podobě přístupné online na vasulka.org a v reálné, papírové podobě v Montrealu, odhaluje rozpor mezi klasickým archívním přístupem (popsat, katalogizovat, uložit do krabic) a otevřeným přístupem co největšího zpřístupnění materiálu, i když za cenu (prozatím) nedostatečné a třebas formálně nesprávné katalogizace.
Archív jako ars memoriae
Stále víc online audiovizuálních archívů vzniká nikoliv jako skladiště materiálů či informací, nýbrž získává podobu (výstavního) prostoru spolupráce. Myšlenka vasulkovského archívu navazuje na alternativní distribuční systémy raných videoumělců. Online archívní iniciativy v oblasti experimentálního filmu, videa a nových médií se liší mírou zpřístupňovní materiálu, od databank, nabízejících seznam videí, případně krátké ukázky z děl, přes kurátorované, na určité období zaměřené archívy, distribuce DVD spojující poštovní a online prostředí, archívy umožňující za poplatek streamování či stažení obsahu, až k archívům novomediálních festivalů a televizních stanic, které postupně začínají alespoň zčásti zveřejňovat své kolekce. Metaarchívní projekty vytvářejí „brány“ v podobě společného vyhledávacího systému propojujícího více archívů. Jednotlivé kapitoly z dějin médií jsou zpracovávané prostřednictvím blogů, umožňujících alespoň základní zpětnou vazbu v podobě komentářů k obsahu, většinou však nabízejí pouze jednostranný přístup. Ideálem „otevřených archívů“ je nabídnout oboustranný proces a vytvořit z archívu místo spolupráce, obsahující kolaborativní uživatelské nástroje a možnost podílet se na struktuře archívu a zkombinovat tak audiovizuální archív a možnosti sdílení, které nabízejí společenské portály.
Z Woodyho představy online archívu jako otevřené kurátorské sítě mediálního umění, který by přenesl ducha video komunit šedesátých let do oblasti online audiovizuálních archívů, vychází vznikající projekt AoMoA.net (Art-of-Memory-of-Art), jehož základem jsou materiály, shromážděné pro výstavu MindFrames v ZKM v Karlsruhe, v Čechách představené na konferenci Open Archives v Institutu intermédií na přelomu října a listopadu 2007. Představa archívu jako „umění paměti“ v podobě místností, jimiž procházejí uživatelé, vychází z antických paměťových technik „ars memorie“, užívaných řečníky pro zapamatování dlouhých proslovů. Jednotlivým částem své řeči vtiskávali podobu objektů, umísťovaných do prostorů jako paláce, divadla, katedrály, kláštery, poutní kostely či dokonce znamení zvěrokruhu. Pak jen stačilo chodit, uložené objekty vybírat a sestavovat z nich řeč. Vývoj “umění paměti” popisuje ve své knize “The Art of Memory” (1966) Frances A. Yatesová, která zmiňuje, že za jeho vynálezce je považován básník Simonides, který si díky této technice zapamatoval rozmístění hostů okolo stolu v místnosti a umožnil jejich identifikaci poté, co se zřítil strop a všichni zahynuli v troskách. Tímto spojením vzniku umění paměti se smrtí se vracíme zpět na začátek k poznámce J. Derridy o spektrální povaze archívu. Zatímco techniky „ars memoriae“ začínají představou prázdných místností, video Woodyho Vasulky „Art of Memory“ z roku 1986, podle něhož je vznikající archív pojmenován, se odehrává v pouštní krajině Nového Mexika, nad níž se vznášejí bizarně tvarované video objekty s válečnými černobílými záběry. Obraz prázdné pouště naznačuje, že vztahy mezi objekty nejsou předem dané, že pohyblivé písky umožňují vytvářet vlastní cesty historií či archívem (prostřednictvím „kurátorských výběrů“, komentářů či v komunikaci s dalšími účastníky), a že kurátorství audiovizuálních historických materiálů může podnítit nové inscenování archívu-divadelního představení, jehož úspěch závisí na aktivitě všech jeho aktérů.
V Los Alamos jsem nemohla najít tu slavnou „černou díru“, kde si Woody kupuje svůj atomový odpad (který se teď Jared snaží nějak uspořádat v náklaďáku na Vasulkovic zahradě), ale další den naštěstí přiletěl z Kalifornie Nick a společně jsme tam našli cestu...krásné místo, majitel Ed je protiválečný aktivista /"One bomb is too many"/, legendární mechanik a sběratel, má tam spoustu pěkných transparentů a vytváří na vlastní náklady protiválečné žulové obelisky s textem v různých jazycích. Navrhla jsem mu, že by měl být i v češtině a slíbila mu poslat český překlad. V Bradburyho muzeu v Los Alamos je interaktivní expozice (jak byste si tak představili řetězovou štěpnou reakci, děti, a kolik myslíte, že asi toho plutonia v téhle zemi máme...), promítají tam dokumenty o tom, jak se těm mladým bystrým vědcům v Los Alamos žilo a jak nekonečně šťastní byli farmáři a Indiáni, že mohli své pozemky poskytnout ve prospěch amerického boje proti nepříteli. Současné aktivity laboratoře LANL jsou věnované národní obraně a zkoumají tam například, jak využít včely pro identifikaci výbušnin, mají tak dlouhodobou paměť, chudinky... V oblasti okolo Los Alamos je taky největší výskyt UFO v celých Státech..
Nick, chráněnec Woodyho, který vystudoval College of Santa Fe, komunikuje s duchy a vytvořil instalaci z mořských bójek, mi ukázal i další místa v okolí, například městečko Madrid, park Bandellier s dírami ve skalách, kde bývala kdysi dávno obydlí, dům vtipného umělce Adama Horowitze (mj. autora landartového díla Stonefridge, kruhu z ledniček sestavených na sebe, které jsem minule navštívila, ale mezitím jej město dalo zničit...http://pratie.blogspot.com/2006/02/stonefridge-in-santa-fe.html); žije nahoře v horách a svůj pozoruhodný dalíovský dům si buduje asi už deset let. Navštívili jsme místní bary a hospody a poslední večer horké prameny v oblasti Jemez...je jich tam spoustu různě po lesích a dá se v nich tak ležet a pozorovat západ slunce nad horama. Je to paradajs. Jeden z duchů Santa Fe mě zjevně pronásledoval nad evropskou oblohou...
Pak jsem vyrazila na road trip, jelikož jsem už víc nemohla odolávat lákání těch amerických cest, Vasulkovi mi zapůjčili auto svého kamaráda a po lekci řízení od Steiny, při níž jsem jim málem porazila poštovní schránku, jsem nakonec za tři dny urazila asi 700 mil. Projela jsem krásnou novomexickou krajinou (ne bez důvodu má Nové Mexiko přívlastek „Land of Enchantment“), až do parku Mesa Verde v Coloradu, jednoho z přírodních divů, a pak zpátky přes indiánské rezervace a puebla, aztécké sídlo Aztec s ruinami, pěkné městečko Taos, Los Alamos, město zrodu atomové bomby... První noc jsem spala v autě pod hvězdama a měsícem na té velké americké obloze, další den v levném motelu kousek od Taosu. Mé „filmové“ zážitky doplňovaly zastávky v kavárnách u cesty s muži v kovbojských kloboucích u baru, pasoucí se stáda krav a buvolů, opuštěné benzínky... všechno tam překvapivě působí tak, jakoby to tam bylo odjakživa. Začala jsem chápat, co Woody myslel tím, když říkal, že všechno vnímá jako divadlo („a jak se tak na tebe dívám, tak jsi taky postavou v mém divadle“, řekl mi pak), protože jsem se cítila tak trochu jako postava z vlastního filmu. Vzpomínala jsem na to, jak jsem hltala Karla Maye, když mi bylo deset, Kerouaca ve čtrnácti, eseje Susan Sontagové a Wendersovy filmy později a uvědomila si, že evropské vnímání Ameriky je navždy zformované knihami a filmy a celou tou mytologií, a to je důvod, proč se tam všechno zdá být tak nereálné (či hyperreálné, jak tvrdí Baudrillard). Zpívala jsem si country písničky a mluvila se svým autem, s nímž se mi povedlo navázat celkem intimní vztah...ó la lá. Nejvíc se mi líbily ty dlouhé pláně, kdy se cesta táhne před vámi tak daleko, všude kolem hory, jako kousek před Taosem, kde je enkláva ekologických domků zvaná Earthship, které začal stavět architekt Michael Reynolds: domky jsou soběstačné, vytvářené z odpadních materiálů; jeho příběh a boj s administrativními překážkami je vylíčen ve filmu Garbage Warrior. Měla jsem v té krajině divné sny, asi že jsem se ještě nenaučila, jak komunikovat s jejími duchy.
Čtvrtého července jsme strávili u Gene Youngblooda, který žije kousek nad městem ve velikém krásném domě se skvělým výhledem na všechny strany, takže jsme mohli sledovat ohňostroje dole v údolí. Gene je velice aktivní a pracuje nepřetržitě na několika projektech zároveň; včetně knihy o zakladatelích Electronic Cafe International, Kitu Gallowayovi a Sherrie Rabinowitz, sbírky vlastních textů z šedesátých let psaných pro Los Angeles Free Press, knihy o Georgi Kucharovi (jehož DVD sérii nedávno publikovala VDB v Chicagu) a na vlastních pamětech, nazvaných „The Autobiography of the Image“. Mluvilo se hodně o nástrojích, lidech a politice. Všechno tam vypadalo zvláštně nereálně v tom večerním slunci.
/to fotil Woody/
Santa Fe je převelice zajímavé město s téměř vesnickou atmosférou (akorát že tam lidé nejsou vidět na ulicích) a s neobvyklou koncentrací kreativních lidí: v Santa Fe Institutu zkoumají komplexitu, College of Santa Fe je zaměřená na umění a humanitní vědy, galerie SITE teď hostí bienále (a předtím retrospektivu Steiny, kterou jsem žel propásla), je tam nesčetně galerií a muzeí (antropologických, lidového umění, či malířky Giorgie O'Keeffe), točí se tam filmy (nejnověji například Tahle země není pro starý bratří Coenů), jezdí tam samozřejmě turisté... Je to nejstarší hlavní město v USA a stojí tam údajně nejstarší americký dům.
V Center for Contemporary Arts (www.ccasantafe.org) byla výstava Thomase Ashcrafta zvaná „Codices : Heliotown“, sestávající z rozkošných modelů imaginárního kosmického města; Thomas se zabývá také „elektrorecepcí“ s využitím upravených rádiových teleskopů, pomocí nichž přijímá elektromagnetickou energii, vyzařující periodicky z Jupiteru... (www.heliotown.com)
Další den byla prezentace Davida Stouta a Coryho Metcalfa v nově založeném centru Santa Fe Compex (http://sfcomplex.org/wordpress, jeho cílem je propojení umělců a vědců a název zřejmě odkazuje ke studiím komplexity; zrovna tam probíhala docela zajímavá výstava stereoskopického umění a hologramů). Nejprve mluvila historička umění Christina Cogdell o eugenice ve spojení s designem a architekturou. David Stout pracuje s videem od šedesátých let, využívá hodně analogového a digitálního šumu, nyní s Corym vytvářejí audiovizuální performance, cosi jako genetické umění, které tvoří sebe-organizující se struktury. Nejnovější věci využívají matematické zpětné vazby aplikované na nejjedodušší struktury a vytvářející 3D rotující objekty (připomněly mi trochu rotující kouli, kterou Dan Sandin představil v CAVE v IIM). Následovníci Steiny a Woodyho, dá se říct. Navrhla jsem Davidovi, že by přijeli do Prahy, až budou mít cestu do Evropy. Mám audio nahrávku prezentace, kterou se chystám přepsat.
Můj výlet do Santa Fe začal na vídeňském letišti 2. července před šestou ranní, kdy jsem autobusem dorazila z Prahy, vyzbrojená nahrávacími přístroji, a bylo docela působivé, když jsem se následující den večer ocitla v Albuquerqe, po dvou přestupech, v Paříži a v Atlantě. Z Air France jsem sledovala mraky a pak filmy na malém monitoru na zadní straně sedadla. První byl o šéfkuchařce, kterou zajímalo jen vaření, až do té doby, kdy potkala šaramantního specialistu na italské jídlo; v nejlepším se ale zasekl v přehávači. Druhý film byl milostný příběh dvou lidí vyskytujících se na stejném místě v prostoru, ale v odlišných místech v čase.
Úředník, který se mnou mluvil před vstupem na americké území, se dokonce pokoušel žertovat, stejně jako dva chlapci, co se starají o doručená zavazadla, byli moc vtipní, tvrdili mi, že nemluví anglicky, jen japonsky, a nechtěli mi nic říct. Když jsem v Atlantě čekala na přestup, koupila jsem si knížku o tom, jak porozumnět filozofii prostřednictvím vtipů od paní, která měla visačku s nápisem „be a shining star in customer service“, a která mi popřála, ať si užiju 4. červenec. Takže mi došlo, že jsem vlastně přiletěla na tenhle kontroverzní americký svátek, Independence Day. Téměř jsem už zapomněla, jak zábavné je pozorovat americký život; vše tu působí tak trochu chaoticky, jakoby neustále improvizovali, ale kupodivu nakonec všechno nějak funguje (až si člověk říká, „jak jen může taková země vůbec existovat a lidem se v ní dobře dařit“).
Když jsem po víc než 24 hodinách konečně dorazila do Albuquerque, bylo už po deváté večer, tak mi nezbývalo než vzít si taxíka do hostelu. Hostel Route 66 je skvělé místo na Central Avenue, umístěné přímo mezi Downtownem a Old Townem, jeden z těch hostelů, kde máte jídlo a pití zadarmo a ráno musíte pomoci s uklízením. Už z letadla jsem viděla město obklopené horami, a potom cestou dřevěné domky s terasami, a pak jsem velice rychle usnula na posteli pod velkou malbou s plachetnicí na rozbouřeném moři.
Další den jsem se šla podívat na město a odpoledne odjela autobusem do Santa Fe. Všude okolo hory a skály pokryté keříky, krása. Shluky mraků mi připomínaly kameny, které jsem ráno viděla v Museum of Natural History and Science. Santa Fe je ostatně město, kde se studuje komplexita /"Irreversibility and nonlinearity characterize phenomena in every field of science: the complexity of the markings on a butterfly's wings, a leopard's spots, the shape of a spleenwort fern, the whorls of a little green alga called the Mermaid's Cap, and the rhythms in living systems such as the palpitations of a heart, the firing of nerve cells within the brain and so on. Related, but more subtle, chaotic forms of complexity also arise from nonlinearity, including apparently random weather patterns, the outbreak of flu epidemics, and the spread of information and ideas.", In: P. Coveney and R. Highfield, Frontiers of Complexity/. Nad horami se začalo blýskat. Po příjezdu do Santa Fe jsem se vydala do hostelu, kde jsem bydlela už minule, a který jsem si zamilovala, bylo tam jen pár lidí tentokrát a nějaká dívka mi půjčila své kolo, tak jsem se po dešti stihla projet nahoru po Cerrillos Road, abych si nakoupila nějaké jídlo a pivo. Pak jsem zavolala Vasulkovým a ohlásila se na zítřek. Došla jsem k nim ráno pěšky, je to jen čtyři míle, a bylo to zábavné, protože si mě všichni podivně prohlíželi a stahovali okénka u svých aut, když jsem se blížila. I když tam nikdo pěšky nechodí, je tam docela hodně cyklistů, což je nedávný fenomén, tak jsem měla radost, že i v Santa Fe se kola pomalu stávají alternativním způsobem dopravy.
Hned první den ve Vasulkovic adobe ve „vesnici“ Agua Fria jsme s Woodym probrali situaci doma v Čechách, archívy i články a knížky, co mají být napsané, a diskuse pokračovaly i další dny. Natočila jsem asi šest hodin rozhovorů a snažila se projít co nejvíc věcí v archívu, včetně například videí Stephena Becka, filmů Jordana Belsona, videí a performancí Davida Stouta, přednášky Steiny a Woodyho ve Washington Public Library v 70. letech, záznamů performancí chicagského okruhu atp. Evidentně je naše formující se pražská skupina jedinou, která se vážně zaobírá vasulkovskými archívy, a je toho opravdu hodně, s čím se dá pracovat, jedinečný materiál, který by se měl postupně objevit na stránce aomoa.net:
1) materiály z výstavy Eigenwelt..., která se konala v rámci festivalu Ars Electronica v Linci v 90. letech (zatím na http://eigenwelt.zkm.de), by měly být zahrnuty do archívu a rozšířeny o video úryvky dokumentující vynálezce a jejich nástroje; celý materiál bylo možné spustit pomocí čárkových kódů v knize (po přejetí kódu speciálním perem se objevovaly obrázky, videa, další materiály); toto pero lze stále zakoupit a možná by stálo za to, nějak obnovit tuhle původní funkci
2) materiály z MindFrames, videa, texty, obrázky, dopisy atp., jejichž část je již v Praze (a byla představená na Open Archives 1), další část je na harddisku, který mi Woody věnoval naposledy, ale existuje spousta dalších materiálu dosud nezahrnutých, např. Sharitsovy pásky, dopisy a kresby (nikdy nepublikované), které nyní archivuje Jared Ashburn, jeden z teoretiků žijící v Santa Fe, učí na College of Santa Fe a má zájem o spolupráci
3) tzv. „Other Artists' Tapes“, neobyčejně bohatá kolekce, kterou Vasulkovi shromažďují od 60. let minulého století, většinou materiály, které jim věnovali další umělci; jedna z nejlepších sbírek experimentálního filmu a videa...dosud většinou na MiniDV (povedlo se mi shlédnout jen velmi malou část), Steina slíbila, že je zdigitalizuje a pošle postupně do Prahy...
Co se týče dalších archívů, s nimiž by se dalo spolupracovat, existuje archívní iniciativa Marcel Dona Foresty (teoretika a umělce z Paříže, který byl v Praze mj. na konferenci MutaMorphosis), www.mmmarcel.org, www.donforesta.net. Potřebuji zjistit víc informací o tom, jak archív funguje a o způsobech spolupráce. Jon Cates, můj známý ze School of the Art Institute, vytváří archív na památku díla Phila Mortona, jedné z klíčových figur chicagského videa 70. let minulého století. http://copyitright.worldpress.com
4) české a slovenské (a další středoevropské) filmy a videa, existuje plán založit soutěžní přehlídku místní experimentální produkce s „cenou Woodyho Vasulky“ (původně plánované na jihlavský dokumentární festival), tyto věci by se mohly stávat součástí archívu, tedy další kurátorovanou sekcí AoMoA
Klíčové tedy je, že nikdo jiný se o vasulkovské archívy nestará (a také jejich oficiální „fyzický“ archív v Langlois Fondation je ve špatné situaci, jelikož Daniel Langlois se rozhodl přestat nadaci podporovat), takže je to velká příležitost, které bychom se měli v Praze chopit. Máme důvěru a podporu a velikou zodpovědnost. Plán je, přes prázdniny zpřístupnit materiály online, nejprve pro skupinu kurátorů, kteří budou moci strukturu i materiály komentovat a přispívat k nim. Kromě výše zmíněných (Jared Ashburn, College of Santa Fe; Don Foresta, Marcel, Paříž; Jon Cates, School of the Art Institute; Gene Youngblood, Santa Fe taky Sherry Miller Hocking, Experimental TV Centre, pár dalších lidi ze střední a východní Evropy a snad se zapojí i studenti z FAMU.
Dwelling - as well as being a term for a house, or for living somewhere, or for lingering somewhere - is a philosophical concept which was developed by Martin Heidegger. This approach to being-in-the-world, has, and is being, used in various branches of the social sciences to think about landscape, place and nature society relation. /wiki/
Dole úryvky z rozhovoru s Woodym o archívech a dalších věcech a jejich přepis:
Excerpts and transcriptions from the interview with Woody, Santa Fe, July 2008:
Woody on archives 1
I wanted to ask about the idea of archiving in your work, because you were from the beginning collecting everything you did and other artists' work and documenting everything you did, this is the idea of observation of what you do and documenting it at the same time which appears from the 1960s and now you are trying to make the archives and this is interesting because it is very special, I don't know many other artists who would have from the very beginning had the idea that they should collect and document everything and maybe now you have certain ideas what to do with that material, not only video but also that analogue instruments or tools?
It's not that hard to understand, because when I understood what the time and energy does, and when we already started, I am talking, this is the generational enterprise, it was like early film and it was generational effort made out of mainstream filmmaking, I understood this contribution of this particular generation in this particular time slot, especially when the analogue world breaks through into this digital domain, I understood that this was the historical, not historical but cultural historical, this is both. It was the historical meeting of the analogue world as we know it into the digital world which we don't really know but it's representing the reality and so I understood this was the pivotal movement or moment in the history and that's how I understood it and we both understood it, with Steina and many other people, that it's worth of our self-sacrifice.
So you have to say, O.K., there'll always be a Picasso here and there, because that's what they dialled by the muses that control our cultural life, and there were, like Bill Viola decided that he was the new Picasso, consciously, and of course Garry Hill was a divine, he was this young man that could understand and he, first his early works which I knew were magnificent but now their life and carrier is completely not interesting to me. In that place they contributed but they were not interested in the rest of the world, they were self-elected heros of the generation which they are.
But I come from this background of the Czech, even Moravian thinking about that this meeting with the history that's much more interesting than what you actually do in this kind of personal struggle to develop yourself into indispensably individual as artist. And anyway, what I do as archivist I still do it for the same purpose, I what to know, what's the commonality of that effort, which of these things that are living in the shadow in fact have a great significance. That's kind of the only ambition I have, that is more or less secretive because it's the curatorial treatment of these things that I am interested in and contextualizing these things, why they happened, again it becomes a different type of laboratory.
And I was always lucky and of course Steina always helped to this effort very significantly, to curate things, it's not the first time the last year that we would curate anything, we made certain curatorial work all our life, you know, since the Kitchen which was in a way titled Live Audience Testing Laboratory, which has both ends, you test the audience and test the laboratory. And then we made at least three or four shows that had this commonality, like Eigenwelt and this show and something in between, so this was in a way an impulse, it was actually more complicated than producing art; because producing art you can do it here on the table but to produce show is vastly complicated thing. But I like the complications because it's just the nature of my interest where is the boundary of an individual, how far you can go as an individual and how much you need the society or other people to mediate it. And I experience both, one in the art where you can really take a sound source and produce composition of audio of some form, later you may not be educated, in video we had to go the whole generation thru process of education and that's one thing that painters go also thru, from childhood some, other in the middle of the life, but you have to learn some kind of a craft because there is no art without craft unless you are poet and then art and craft go thru your mind and it can be then spoken but the connection between your mind and the medium of the speech is enclosed in your own body, you don't even need to write it down.
Woody on archives 2
This was actually question about the archives, what's your ideal of the archive...
It's also some duty, my mother eventually wrote the history of the clan, of the families, and she went to archives and villages and churches and I understood that I inherited this but I am not so sure if she also got some inspiration from my work, because I mentioned that to her. But of course I take some pride in informing her about literature and poetry, cause she was just this what you would call the simple peasant girl that came with basic education to the world and then grew thru her, a lot had to do with her born-again incident, but she invented it into whole narrative way thru painting and writing. And she wrote that from the same source of duty. I don't know where that source of duty comes from, my sister didn't do it, my sister didn't any of that, so it must be something either some kind of rubbed zone, because me and my mother had very special relationship since childhood, our value system is total identical, including altruistic work for the public like her seeding some flowers next to the highway, and she would be telling about the truck drivers that go by from Turkey and everywhere to Prague, they should see some flowers on their long run on the the highway when they are sleeping half. And people would come to her saying, 'why do you do it mother, paní, proč to děláte, vždyť to nikdo nevidí tady', she would not relinquish the social service. So there is something strange about it, that I must admit. I like to kind of waste my life in some kind of general purpose of life. And I love to be supported, I don't want to make money, I find it completely inappropriate, to live by sort of working. I think you live by being ornament on the body of society. And once they recognize you being an ornament, they help you to live. And that should be a good prescription for artist's life. But anyway, it's a different world.
Archív experimentálního filmu a videoartu Art-of-Memory-of-Art (AoMoA)
(něco jako manifest)
Archív Art-of-Memory-of-Art (AoMoA) částečně navazuje na archivační činnost The Vasulkas (Steiny a Woodyho) a zabývá se zejména kontextem vzniku a vývoje videoartu a experimentálního filmu od 60. let 20. století. Obsahuje heterogenní audiovizuální materiál, zejména pohyblivé obrazy, texty, fotografie, kresby, náčrty, zvukové soubory či dokumentaci nástrojů používaných umělci. Má být polem pro interdisciplinární výzkum, jehož struktura bude modifikovaná v interakci s uživatel(kam)i, prostorem pro (spolu)práci mezinárodního týmu vědkyň, výzkumníků, studentek, pedagogů či umělkyň a východiskem pro rozvíjení komunikace na základě sdílených zájmů.
Cílem je vynalézt strukturu, která by nejlépe vyhovovala propojení různorodého materiálu a obsahovala kolaborativní nástroje pro mezinárodní tým kurátorů, debatujících nad strukturou a obsahem archívu. Základ archívu tvoří zejména materiál shromážděný pro výstavu MindFrames v Karlsruhe, tedy díla tvůrců působících v letech 1973 – 1990 v Media Study v Buffalu (James Blue, Tony Conrad, Hollis Frampton, Gerald O'Grady, Paul Sharits, Steina a Woody Vasulkovi, Peter Weibel), který bude doplněn o další souvislosti z archívu The Vasulkas. Archív bude dále rozšiřován o materiály dokumentující vývoj českého a evropského experimentálního filmu a videoartu tohoto období a propojen s dalšími evropskými audiovizuálními archívy. Dalším z cílů je vyhledávání paralel se současnými audiovizuálními díly, která se nějakým způsobem vztahují k danému kontextu.
Historická obrazová paměť se může podobat fluidnímu prostoru vzájemně propojených a proměnlivých obrazů-objektů, vznášejících se v pouštní krajině video opusu Woodyho Vasulky Art of Memory (1987), podle něhož je archív pojmenován.
Starověké mnemonické systémy ars memoriae spočívaly ve vytváření imaginárních paměťových míst v podobě rozlehlých budov, do nichž si antičtí řečníci ukládali jednotlivé „objekty“: pak stačilo jen prostorem procházet, fragmenty paměti libovolně sbírat a sestavovat z nich řeč. Současná digitální technologie umožňuje vytvoření archívu s ne-hierarchickou strukturou, který by sloužil nikoliv pouze k ukládání materiálu, nýbrž ke společnému vytváření diskurzu. Archívu v podobě budovy s fluidní strukturou a pohyblivými stěnami, kterou může sdílet neomezený počet návštěvníků.
AoMoA = archívní horečka (Jacques Derrida: „Žádná touha, žádná vášeň, žádné úsilí, žádné nutkání, vskutku žádné opakované nutkání, žádné „mal-de“ nemůže vzejít pro člověka, který již tak či onak není en mal d’archive.“)
Výstavní projekt pro Komunikační prostor Školská 28 se uskuteční v říjnu 2008
Projekt, zaměřený na oživení polomrtvého média – diapozitivu, nebude pouze výstavou, nýbrž také interaktivní hrou. Bude zkoumat historii a současnost diapozitivu, postupy a nástroje jeho vytváření a použití v umění, při výuce, pro zábavu a v amatérské sféře vůbec. Nechť se při posezení u diáků prolíná technika a umění, vzdělání a fantazie, mrtvé a živé, soukromé a veřejné, profesionální a amatérské. V průběhu akce se uskuteční série tematických večerů, zahrnujících přednášky, performance a rozmanitá posezení u diáků.
Výzva
Vyzýváme všechny, kdo se zabývají diáky (anebo se jimi právě chtějí začít zabývat), aby vystavili/promítli své věci či se přímo podíleli na některém z plánovaných večerů anebo připravili vlastní večer/akci/show.
Přijímají se nabídky účasti v těchto okruzích
diapozitivy z rodinných a jiných archívů, které by bylo možné promítnout v rámci výstavy či večírku přijďte na diáky
současná (umělecká) díla pracující s diapozitivním materiálem (k vystavení či promítnutí); která jakkoli pracují s médiem diapozitivu / diapozitivních rámečků /diapozitivního filmu
návrhy na pořádání večerní akce na téma diapozitivu, uskutečněné v rámci výstavy
