Rozhovor / Jindřiška Bláhová
Patří k hollywoodským veteránům, ke staré škole. Ve filmové branži se pohybuje od 70. let. Jeho jméno se v 80. letech vyslovovalo jedním dechem se jménem Stevena Spielberga, pro jehož společnost Amblin Entertainment natočil dnes už kultovní hororovou komedii Gremlins (1984). Pro fanoušky hororu a exploatačních filmů je díky snímkům jako Piraňa (1978) a Kvílení vlkodlaků (The Howling, 1981) ikonou a kdo ví, kam by se jeho kariéra ubírala, kdyby se dobrovolně nevzdal režie prvního Batmana.
Rozhovor / Michal Procházka
S předsedou Rady Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie o digitalizaci. Přemysl Šoba stojí v čele nejen Státního fondu, ale je také ředitelem Kulturního Domu v Teplicích, kde spravuje nejen provoz místního kina, ale také divadla. Za jeho vedení Fond spustil podporu digitalizace českých kin. V rozhovoru pro Cinepur jsme mluvili nejen o digitalizaci, 3D kinematografii, specifikách české distribuce a rozvoji a budoucnosti českých kin.
Téma / Jana Jedličková
V posledních dvaceti letech se v televizním vysílání začala výrazně uplatňovat tzv. reality TV, pod kterou patří celá řada různorodých a na první pohled nesourodých žánrů a televizních forem, od reality show, přes dokusoap až po pořady z oblasti investigativního žurnalismu. Jako součást tzv. faktuální televize reality TV využívá i jiné žánry a formáty, zejména soutěže a hry nebo lifestylové magazíny. Prolínání žánrů a formátů neprobíhá pouze v rámci faktuální TV, ale k mísení dochází i mezi reality TV a fikčními druhy a žánry. Velice oblíbená je kombinace reality show a soap opery.
Rozhovor / Tomáš Stejskal
O programu právě probíhajícího 18. ročníku festivalu Febiofest s Štefanem Uhríkem, Hanou Cielovou a Janem Follem. Dramaturgové festivalu prozrazují, jaká překvapení čekají na diváky letos a řeč je také o dalších neobvyklých prostorech, na kterých Febiofest bude filmy promítat.
Kritika / Jindřiška Bláhová
Hořká komedie Další rok (2010) se ve své vycizelované a rozeznatelné formě "artového" filmu jeví na první pohled jako další charakteristický snímek britského režiséra Mikea Leigha. Pohled do života spokojeného a finančně zajištěného postaršího manželského páru, kolem něhož cirkulují více či méně zoufalí a nešťastní známí a příbuzní, nese všechny rysy specifické Leighovy pracovní metody i vypravěčského stylu.Vznikl bez scénáře a je výsledkem mnohatýdenního improvizovaného zkoušení, během něhož se herci postupně stávají postavami. Klade důraz na vytvoření iluze naturalistického záznamu každodenní skutečnosti, lidských emocí a prožitku, kde banální a obyčejné je v centru pozornosti jakožto hlavní hybatel lidské existence.
Kritika / Jan Kolář
Titulková sekvence Věrné kopie – statický čtyřminutový záběr na opuštěný řečnický pult, jehož mrtvolnou kompozici občas naruší jen silueta usedajících diváků a jejich přidušené rozhovory, kterými si krátí čekání na začátek kunsthistorické přednášky – není v kontextu dalších scén ničím výjimečná. Ilustruje však základní rysy Kiarostamiho posledního filmu, v němž jsou všední banality rámováním, zvukem, který ustavičně strhává pozornost k prostoru za hranicemi záběru, a opakovaným připomínáním voyeurské pozice publika před plátnem nenápadně zbavovány reality.
Rozhovor / Lucie Česálková
Od 12. do 17. dubná probíhá již 46. ročník olomouckého festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů AFO. V letošním ročníku na postu ředitele festivalu vystřídal Petra Bilíka dramaturg Jakub Korda. S ním jsme mluvili o dalším vývoji programové koncepce AFO, dramaturgických sekcích festivalu a průsečících mezi kinematografií a vědou.
Fenomén / Blanka Činátlová
Sherlock Holmes, postava stvořená britským spisovatelem Arthurem Conanem Doylem, patří ke stěžejním ikonám popkulturního kánonu. Přestože není prvním literárním detektivem, nastavuje základní poetickou normu tohoto žánru a každá následující detektivka – ať už se jedná o tradici noir příběhů, "mystery" nebo televizní kriminálky – se s touto postavou musí nějak popasovat. Sherlock Holmes pronikl nejen do televize, ale i do stolních a počítačových her nebo do komiksu, a to včetně Čtyřlístku. Prozatím naposledy se vrátil ve filmové "taškařici" Sherlock Holmes (2009) režiséra Guye Ritchieho a v televizním seriálu Sherlock (2010) z produkce BBC.
Téma / Kamil Činátl
Do jaké míry filmové obrazy minulosti (historické dokumenty či hrané fikce) ovlivňují podoby toho, jak vzpomínáme na "naše" dějiny? Jakou roli hraje filmem konstituovaná obraznost v české kulturní paměti? Film dnes představuje pravděpodobně nejdůležitější médium reprezentace minulosti. Řada výzkumů potvrzuje, že s ohledem na kolektivně sdílené představy o dějinách může filmu stěží konkurovat nejen historiografie, ale též školní dějepis.
Rozhovor / Lucie Česálková
O AniFestu, jak se vyvíjel v průběhu uplynulých deseti let, i o tom, jak bude vypadat letošní ročník, který proběhne od 26. dubna do 1. května 2011 v Teplicích, v rozhovoru s programovým ředitelem Pavlem Horáčkem a programovou koordinátorkou Malvínou Toupalovou.
Kritika / Zdeněk Holý
Asi největší překvapení, jaké mi česká kinematografie za poslední léta připravila, je film Václava Kadrnky. Snímek, který vznikal, aniž by o něm někdo moc věděl: žádné ohlášky, žádné tiskové zprávy, žádná velkohubá prohlášení. Navíc žádní televizní koproducenti a dokonce ani podpora od Fondu na podporu a rozvoj kinematografie. Pěkně za vlastní peníze, tedy z nutkavé vnitřní potřeby, která by měla být samozřejmě vlastní většině filmů, ať už vznikají jakkoli.
Kritika / Šárka Gmiterková
Při triumfálním uvedení jejího aktuálního snímku Odnikud někam na filmovém festivalu v Benátkách nabralo nespravedlivé osočování na obrátkách – Zlatého lva prý předseda poroty Quentin Tarantino udělil jen jako laskavost bývalé přítelkyni a její dílo se v některých kruzích začalo nelichotivě označovat jako „Rich girl cinema“. Filmy režisérky, která točí také videoklipy, pózuje pro francouzský Vogue a snímky jí produkuje otcova společnost American Zoetrope, přece musí být povrchní, elegantně znuděné a limitované její pochybnou životní zkušeností hollywoodské princezny, no ne?
Kritika / Antonín Tesař
Dva dosavadní celovečerní filmy režiséra Duncana Jonese jsou poměrně typické sci-fi dickovského typu. V debutovém Měsíci i novince Zdrojový kód se objevují motivy duplikace, množení nových variant téhož, a zároveň ztráty paměti. Hrdinové jeho filmů jsou figury, jimž situace neustále vnucuje neúplnost a mnohoznačnost jejich vztahu k sobě. Ovšem zatímco Měsíc byl založený na elegantně jednoduchém nápadu opřeném o fenomén klonování, Zdrojový kód staví na nebývale komplexní a mnohoúrovňové zápletce vycházející z obtížně představitelné premisy o paralelních vesmírech, založené na relativizaci subjektivního vnímání.
Cinepur choice / Pablo de Vita
Lucrecia Martel je bezpochyby nejosobitější a nejtalentovanější režisérkou latinskoamerické kinematografie posledních let. Objevila se spolu s dalšími novými tvůrci, kteří radikálně přetvořili argentinský film. Zatímco je však většina jejích souputníků stylově spjata s kontextem argentinské každodennosti, kterou se snaží zdokumentovat, děj jejích filmů spočívá v tom, co „nelze vyslovit“: z pohledu na opomíjené skutečnosti vyvěrá v jejích dílech paradoxní způsob, jak proniknout k podstatě věcí.
Cinepur choice / Tomáš Stejskal
Rumunská nová vlna je zářným příkladem smutné skutečnosti, že umělecké klenoty obvykle nevznikají v blahobytné společnosti. Ta rumunská je poznamenaná jak socialistickou minulostí, tak zkorumpovanou současností – není tedy divu, že leitmotivem filmů mladých Rumunů není ani tak nostalgicky natrpklé vzpomínání, ale spíš sveřepá snaha poukázat na paralely mezi včerejškem a dneškem. Přízrak diktátora Ceauşesca, hledícího spokojeně na současné kapitalistické Rumunsko, není jen klíčovou metaforou dokumentu o zkorumpované zemi Kapitalismus: naše vylepšená receptura.
Cinepur choice / Jindřiška Bláhová
Čtvrt století vládl Nicolae Ceauşescu Rumunsku. Neomezeně, autoritativně, uctíván a později nenáviděn. Život rumunského diktátora, jeho éru, rychlý vzestup i pozdější ještě rychlejší pád zachycují tisíce hodin archivního materiálu – záznamů dokumentujících jeho oficiální státnickou roli i jeho soukromí. Rumunský režisér Andrej Ujică, který pod Ceauşescem téměr dvacet let žil předtím, než v roce 1981 emigroval do Západního Německa, se jimi probral a poskládal je do epické fresky jedné diktatury – fresky, jež na sebe vzala podobu přízračné, kolektivně posvěcené one man show.
Cinepur choice / Antonín Tesař
Snímek Amer bývá popisován jako výstřední pocta žánru italských kriminálek nazývanému giallo. Zjevně přitom jde o vědomou evokaci, jak napovídá už plakát vyvedený ve stylu giallo filmů nebo použitá hudba převzatá ze starých italských žánrovek. Chápat snímek jako poctu žánrové tradici je ale hodně úzké vymezení pro film, který míchá styl a motivy italských krimi a hororů s francouzským festivalovým proudem filmařského „senzualismu“ tvůrců jako Claire Denis či Philippe Grandrieux. Výsledkem je syntéza, která nechává děs vyvstat na podivných místech fascinovaně ohledávaných senzualistickou kamerou, totiž na povrchu lidského těla.
Cinepur choice / Jiří Flígl
Steven Soderbergh mezinárodně proslul jako jeden z vůdčích talentů „amerického nezávislého filmu“ devadesátých let a podobně jako např. Gus Van Sant se posléze prosadil i v oblasti středního proudu, kde vytváří osobitá a ambiciózní díla. Při tom pravidelně střídá divácky orientované tituly s formálně i tematicky radikálnějšími projekty, které směřují k festivalovému publiku. Soderberghův poslední příspěvek do druhé části jeho filmografie představuje provokativní dílo, jež bylo svého času středem pozornosti primárně kvůli castingu hlavní role.
Cinepur choice / Matěj Metelec
Osamělý muž prchající lesem před pronásledovateli. Motiv, který se shodou okolností přinejmenším v posledních třech dekádách vrací ve filmech, které svým způsobem odrážejí stav své doby. Studenoválečná osmdesátá léta měla nadlidského vietnamského veterána Johna Ramba, kterého pronásleduje válka i po návratu domů, devadesátá léta po rozpadu bipolárního rozdělení světa uprchlíka doktora Kimbla, obyčejného člověka v mimořádné situaci a konec prvního desetiletí 21. století se svou „válkou s terorismem“ přinesl afghánského bojovníka Mohammada bloudícího polskými lesy.
Cinepur choice / Aleš Stuchlý
Maďarský solitér Benedek Fliegauf už ve svém debutu Houština (2003), eliptickém narativním experimentu plném dlouhých monologických a konverzačních scén snímaných z těsné blízkosti, naznačil, že jeho filmy se vedle formální radikality budou vyznačovat i potlačením důrazu na dějovou linii a naopak výrazným akcentem na náladu a atmosféru díla. Následující, do soumračné Nekropole zasazená narkotická vize Dealer (2004) pak potvrdila fakt, že navzdory inspirovanosti dílem maďarských klasiků Györgyiho Fehéra a Bély Tarra pokládají Fliegaufovy první dva tituly základy originálního světa, jenž bude do budoucna fungovat výhradně podle jeho vlastních pravidel.