Kritika / Tomáš Stejskal
Kaurismäki patří k sociálně kritickým tvůrcům, zcela se však vymyká svým festivalovým souputníkům, neboť jeho díla se zříkají realismu a nenahlížejí vlastní postavy jako oběti. Boří svým ustrojením kupříkladu jeden z nejhlouběji zakořeněných předsudků – představu, že tragické či otevřené konce implikují realismus a umění, konce dobré pak kompromisy nebo shovívavost. V Kaurismäkiho fikčních světech není prostor pro rozdíl mezi dobrým a špatným koncem a ani protagonisté jeho filmů nemohou být jen ctnostní či darební (i proto, že jejich činy autor nikdy nehodnotí). Přestože své postavy Kaurismäki pozoruje s podobně stoickým klidem, s jakým ony pronášejí své absurdní a zároveň upřímné repliky, v jeho vztahu k hrdinům je bezpochyby cítit naprosté přitakání. Přitakání, které se obejde bez lítosti a emočního vydírání.
Kritika / Jana Jedličková
Oblíbenost a návštěvnost českých filmů, případně českých seriálů, bývá obvykle nepřímo úměrná jejich kvalitě. Jednou z mála výjimek poslední doby je Okresní přebor Jana Prušinovského. Zdánlivě jednoduchý a obyčejný film o partě vesnických fotbalových nadšenců se při bližším pohledu ukáže jako inteligentně natočená groteska z vesnického prostředí, která má potenciál konečně nastavit zrcadlo i tam, kde jsme spíše zvyklí na apatické přihlížení a zamlčování. Ať už to je, či není jejím záměrem.
Fenomén / Pavel Horáček, Malvína Toupalová
V únoru letošního roku uplynulo sto let od narození Jiřího Trnky, filmaře, jehož způsob práce s loutkou znamenal zásadní obrat v dějinách stop-motion animace. Trnka posunul loutku dopředu tím, že se vrátil zpět k její prapodstatě a cíleně zdůrazňoval její magické atributy. Co „trnkovskému“ zvratu předcházelo a kdo na nově vzniklou tradici navázal? Tvorbě Jiřího Trnky a „magii filmové loutky“ je věnován letošní ročník festivalu animovaného filmu AniFest (26. dubna – 1. května, Teplice).
Kritika / Tomáš Stejskal
V novince Tady to musí být, svém prvním anglicky mluveném filmu, pokračuje Sorrentino ve studiích charakterů kompletně odtržených od svého okolí. Excentrický postarší gotický rocker Cheyenne (Sean Penn pod nánosy líčidla, rtěnky, zahalen havraní hřívou) opět vyčnívá z okolního prostředí a ani zdaleka ne jen svou vizáží. Pohybuje se a mluví odlišnou rychlostí, v hlase i gestech se odráží křehkost a heroinová minulost, ale především se pod počátečním bizarním vzezřením odhaluje hluboká melancholie postavy uvízlé mezi dvěma světy, ať už jde o pnutí minulosti s přítomností, dětství s dospělostí či rockerství s nákupy zeleninové pizzy v Tescu.
Kritika / Viktor Palák
Moretti dává ve výsledku instituci papežského stolce jakousi lidskou tvář, demytizuje to, co se děje za zdmi vatikánských chrámů a ukazuje, že při konkláve se lze mýlit stejně, jako když nedokáže smrtelník na náměstí Svatého Petra dobře rozeznat bílý kouř od tmavého. Volba papeže i ostatní vatikánské rituály a tradice se sice řídí přesnými pravidly, avšak s nimi hrdina Morettiho filmu nebojuje, stejně jako to není zlatá klec Apoštolského paláce, ze které by chtěl uniknout. V souladu s rezignací na kritiku církve jako takové (či naopak jejímu pochlebování) nechává režisér papeže trpět osobními lidskými slabostmi a neustupujícími tužbami, které se mu od mládí nepodařilo naplnit. Papežský hábit zde není ústředním motivem, ale jen doprovodným kostýmem, který precizně vypravenému filmu sluší.
Kritika / Tomáš Pivoda
Obsahově si u Lynne Ramsay nelze nepovšimnout, že kontext všech jejích dosavadních celovečerních filmů tvoří vždy smrt některého z protagonistů, jež se stává kauzálním východiskem samotného děje. V Musíme si promluvit o Kevinovi je v rámci proměny režisérčina stylu smrt od počátku přítomna záměrně pouze symbolicky, v podobě ikony červené barvy, jejíž linka pomyslně spojuje nastříhané obrazové skoky v čase, počínajíc impozantními záběry ze známého španělského festivalu La Tomatina. Zpočátku až nutkavý nadbytek červené nicméně brzy příliš zjevné a tedy příliš křehké symbolické pouto ke svému „označovanému“ rozbíjí. Velice záhy tak odkryje obrazově intenzivní smršť filmu jako plochu, kde chybí nejen symbolická hloubka, ale hloubka smyslu vůbec.
Kritika / Antonín Tesař
U předchozího filmu Slámova filmu Venkovský učitel se bylo možné nadchnout pro jeho vyhraněný styl s dlouhými a choreograficky promyšlenými kamerovými jízdami. Čtyři slunce dovádějí sebevědomé zacházení se stylem ještě dál s tím, že tentokrát se do popředí dostává střih. Filmu se často daří propojit dynamiku střihu založeného na zahajování záběrů uprostřed rozehrané akce s rytmem vyprávění, ve kterém samotné postavy samy sebe několikrát přistihují uprostřed dělání něčeho, s čím nejsou plně srozuměné nebo za co nechtějí nést odpovědnost, ať už jde o opíjení, práci v drůbežárně nebo nevěru. Tam, kde se Slámův film drží sociálního realismu, pomáhá styl vyprávění vytvořit působivý obraz zmaru českého venkova či maloměsta.
Kritika / Petr Hamšík
Přestože na první pohled se může zdát, že narativní linka, jež vychází z předlohy Gideona Defoea, je až hloupě jednoduchá, podstatné těžiště snímku leží úplně jinde. Je jím právě vtipné „znevážení“ pirátského světa, kdy se samotný Kapitán vzhlíží v idealistických příbězích plných lupu, krásných žen a slávy. Humor Pirátů tak vychází nejen ze samotných situací a dialogů, ale také z prostředí, v němž se postavy pohybují a které skýtá neobyčejné množství vtipných odkazů a hříček. Humorný arzenál je rozkročen mezi dadaistickými frky (jedním z členů posádky je ryba), až k vtipům pro zasvěcenější diváky (například John Merrick aneb Sloní muž, Darwinův pokus o polidštění opice a mnohé další).
Kritika / Daniel Řehák
Avengers nejsou ničím jiným než obrovským strojem na peníze, čemuž odpovídá i masivní produkce, důraz na trikové sekvence a prostoduchý příběh plný scenáristických berel, ovšem napsaných s úctou k předloze a jejím obdivovatelům. Že chce Loki poslat na Zemi mimozemskou armádu pomocí jakéhosi energetického krystalu, je v celkovém kontextu filmu podružné, stejně jako omezené lokace a takřka divadelní kulisy jednotlivých výstupů. Důležité je, kým je zastaven. Pokud divák miluje své hrdiny z předchozích snímků, působí Whedonova celovečerní montáž velkolepě. Centrem všeho jsou postavy a radost z podívané, kdy „celebrity“ táhnou za jeden provaz a ještě dokážou pouštět koutkem úst vtipné hlášky.
Téma / Antonín Tesař
„Nacházíme se v neusazené fázi, kde se staré struktury hroutí a nové ještě nejsou zbudovány. Krajina je otevřená. Jděte ji prozkoumat.“ Těmito slovy končí článek Sešel Hollywood z cesty? uveřejněný na serveru Short of the Week na začátku tohoto roku. Starými strukturami, jimž webová stránka věnovaná krátkým filmům uveřejněným na internetu v tomto textu věští pád, jsou velká hollywoodská studia a jejich vysokorozpočtové celovečerní produkce určené primárně pro kina. Příčinou apokalyptického proroctví Hollywoodu, „jak ho známe“, jsou výrazně klesající tržby v amerických kinech za loňský rok. Nižší výnosy ze vstupného v kinech nemusejí samozřejmě znamenat dlouhodobější problém pro celý průmysl. Spíš se stávají vhodnou záminkou pro kritiku určité produkční a distribuční praxe v současné americké kinematografii. Praxe, která podle některých novinářů odstartovala v roce 1986 filmem Top Gun, ale která se výrazněji prosadila až na začátku devadesátých let.
Tisková zpráva / Gabriela Zajícová
V létě letošního roku uplyne deset let od vstupu České republiky do MEDIA – programu Evropské unie na podporu audiovizuálního průmyslu. Pro český film představuje účast v programu MEDIA nejen finanční přínos, ale také lepší přístup na evropský trh, budování kontaktů i zahraniční spolupráce. Za dobu členství v programu MEDIA získala Česká republika celkem 340 mil. Kč.
- / Jindřiška Bláhová
Všichni jsme experty na Hollywood, píše americký historik Toby Miller. Všudypřítomnost americké kinematografie vytváří pocit svůdné známosti. Všichni víme, co je Hollywood, protože známe hollywoodské filmy a přijímáme příběhy kolem, které nám o sobě tento „největší vypravěč“ poví. Jak hodně nebo málo ale ve skutečnosti víme? S filmovým historikem současné americké kinematografie, dějin recepce a teoretikem žánru Richardem Nowellem o trendech, největších mýtech, o tom, že Hollywood dnes vypráví složitěji než v období hollywoodské renesance, a proč by filmoví historici měli více počítat.
Kritika / Vít Schmarc
Svět Fliegaufova posledního filmu je plný násilí, které nemá jasné kořeny, je vsáklé do skutků a chování postav podobně organicky jako strach, jenž neslyšně vyprovází cesty všech tří aktérů. Žádný z nich přitom nemá blízko k ideologickým stereotypům „líných / pracujících Romů“, snímek je naopak vystavěn na citelném odporu k takovému katalogizování. Ani jeho drastické finále nelze vykládat jako obžalobu, vydírání nebo angažovaný apel, je to mrazivě věcná připomínka toho, že za našimi soudy a postojovými stereotypy ještě stále dýchá skutečnost, z níž ve výkladech často zbývají jen prázdné formy slov a názorů.
Kritika / Antonín Tesař
Nový Batman kombinuje nároky letního blockbusteru s komplikovaným vyprávěním, pokouší se usmířit odkazy k současné společensko-politické situaci s naprosto tomu nevyhovujícími parametry batmanovského univerza a nadto ještě usiluje stát se dějovým i ideovým svorníkem předchozích dvou Nolanových batmanovských filmů. Výsledkem je zvláštní labyrint protichůdných cest, které sice nikam nevedou, ale lze na nich mnohé objevit. Proto zůstává nepochybně nejkomplexnějším hollywoodským filmem sezóny, tím spíš, že jeho mnohé vrstvy se neskládají v žádný jednotný celek.
Kritika / Eliška Děcká
Rebelka je jako většina amerických animovaných filmů „pro celou rodinu“ dobře namazaným strojem, který šlape jako hodinky. Co na tom, že jeho obsahové poselství je přinejmenším diskutabilní a rebelstvím se nakonec ohání spíše ve svém názvu než v samotném příběhu. Snímek tak můžeme s klidem přiřadit do dlouhého zástupu současných popkulturních produktů zacílených na dospívající dívky, které sice nabízejí lákadla emancipace a nezávislosti, ale činí tak v pevných mezích mainstreamu a tradičních společenských rolí a stereotypů.
Téma / Kamila Dohnalová
Projekt přímých přenosů operních představení Metropolitní opery v New Yorku do kinosálů v různých zemích světa – byl zahájen v roce 2006; přesto vstoupil za tuto krátkou dobu do širokého povědomí veřejnosti v zahraniční i u nás. Operní sezona 2011/12 byla již jeho šestou sezonou a projekt neustále expanduje: přenosy či záznamy Metropolitní opery shlédlo během roku celkem 1 800 000 diváků v 868 kinech ve 35 zemích.
Kritika / Jan Kolář
Už prolog celovečerního debutu srbské režisérky Maji Miloš – dlouhý záběr natočený digitálním objektivem mobilního telefonu – naznačuje, že tento snímek se bude vymykat obvyklému schématu hraných filmů. Těch čtyřicet, padesát vteřin vytržených z kontextu filmu, v nichž se čtrnáctiletá svlékající se dívka zpovídá a ponižuje před svým partnerem, který se jí odmítá dotknout, nepřipomíná úvod k proudu vyprávěných, navazujících vzpomínek – je jen prvním ze série palčivě přítomných výkřiků. Tedy koncept, jež je zpravidla vyhrazen jiným médiím a jiným žánrům: televizi, internetu a pornografii.
Kritika / Táňa Zabloudilová
Nápad navázat na trilogii o agentovi, který ztratil paměť a na útěku před bývalými nadřízenými postupně skládá obraz svojí identity, bez Matta Damona tím, že se Jason Bourne prohlásí za špičku ledovce následovanou řadou dalších agentů, dával možnost pustit se do thrilleru epických rozměrů. Na to je ale film dějově příliš banální a režisérsky nekonzistentní. Postava Aarona Crosse má sice jasnou i dostatečně problematickou minulost na to, aby dokázala utáhnout celý film, Gilroy ale občas jako by zapomínal, že už netočí o Bourneovi. Snad ve snaze mít ze snímku něco nového, ale ve starém a oblíbeném obalu, kombinuje věci, které spolu nesouvisejí.
Kritika / Tomáš Stejskal
Dotyku skutečnosti lze ve filmech Wese Andersona dosáhnout pouze skrze stylizaci; umělost je tu cestou k autentičnosti. Výstřední postavy obývají neméně extravagantní interiéry, do nichž kamera nahlíží jako do domečků pro panenky. Je poněkud ošemetné brát jeho snímky jako dramata o dysfunkčních rodinách, protože ve své podstatě jsou spíše o dysfunkčních jedincích. Dospělí se v jeho filmech chovají dětinsky, děti naopak nepřirozeně dospěle. Přirozeně tak vyvstává otázka, zda Andersonovy snímky reflektují nedospělost současného světa, anebo se naopak přiživují na rozjívených náladách dnešních diváků.
Kauza / Michal Procházka, Lukáš Gregor
Na konci května byla z iniciativy tvůrců a producentů českého animovaného filmu založena Asociace animovaného filmu. Pro Cinepur zdůvodňuje ideu stojící za Asociací její tajemník Michal Procházka, o pohled zvnějšku jsme požádali Lukáše Gregora, pedagoga a vedoucího Kabinetu teoretických studií na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.