Cinepur RSS

Kritika / Petr Hamšík
Zdá se, že letní velkorozpočtové trháky jdou buď cestou recyklace v dlouhých sériích pokračování, nebo vytváření podivných žánrových „mash-upů“, v nichž se střetává na první pohled nemísitelné. Bekmambetova kombinace životopisného dramatu a upírské vyvražďovačky pracuje s jednoduchou premisou – pan prezident se od útlé dospělosti oháněl stříbrnou sekyrkou a díky svému učiteli Henrymu se naučil, jak zabíjet svoloč tehdejší Ameriky, krvelačné upíry. „Životopisná rovina“ sice zejména v dialozích působí zcela lobotomicky, přesto se Bekmambetovi daří udržet snímek v mezích alespoň občasné zábavnosti – díky troufalé snaze o patos a absurdním výjevům můžeme snímek číst jako podivnou komedii

Kritika / Lucie Česálková
Příběh vědce zpochybňujícího smysl lidství svým úpisem ďáblu je Sokurovovi jen symbolickým rámcem pro hru na zcizování se původní legendě i kanonickému Goethovu dílu. Faustovská témata ve snímku zůstávají v souladu s takřka surreálnou poetikou celého filmu pokřivena, transponována do jiné polohy, jiného plánu, naplněna jinými významy. Vysoké hodnoty vědění a duchovna, spirituality a morálky, rozebírané ve Faustových rozpravách, jsou zde bezprostředně konfrontovány s výzvou materiálna: jednak svým zasazením do špínou a tělesností prodchnutého mikrosvěta příběhu, jednak tematizací jakožto hodnot věčně soupeřících s a zaostávajících za hmotnými lákadly touhy po penězích, jídle a sexuálním chtíči.

Kritika / Ondřej Pavlík
Konstantou posledních filmů Stevena Soderbergha se stala jistá dávka podvratnosti, která obvykle odpírala očekávatelná divácká potěšení. Zatímco v katastrofické Nákaze musel hvězdný herecký ansámbl ustoupit novému smrtícímu viru, jehož vlastnosti opanovaly i formu a styl snímku, a Dívkou na přán byla pornoherečka Sasha Grey, která své svršky ve filmu odkládala jen sporadicky a účastnila se místo toho rozpravy nad všudypřítomnou odosobnělostí v ekonomicky destabilizované Americe. Soderberghův nejnovější film je sondou do života striptérů a v kontextu výše uvedených snímků se lehce vymyká tím, že svému cílovému publiku alespoň z části dává to, po čem již předem touží.

Kritika / Antonín Tesař
Režisér David Cronenberg si k adaptaci románu Dona DeLilla Cosmopolis zvolil zatraceně nebezpečnou metodu. DeLillova kniha o duševním rozkladu mladého miliardáře cestujícího v limuzíně ve světě budoucnosti, kde rozpad trhu předjímá zkázu kapitalistického světa, jak jej známe, je napsána jako zachycení proudu hrdinova vědomí v kombinaci s jeho silně sofistikovanými a často i silně delirickými rozhovory s ostatními postavami.

TV seriál / Jana Jedličková
Americká kabelová televize HBO je pověstná produkcí původních seriálů, ve většině případů řazených k tzv. quality TV. Mezi její společensky angažovanou odnož náleží po právu i drama Treme vysílané na HBO od roku 2010. I přes řadu nominací na ceny udílené televizními kritiky, mimo jiné i četné neproměněné Emmy Awards a vítězství v Peabody Award, a přes skalní fandom je ale Treme oproti jiným seriálům a minisériím HBO poněkud zasunuta do ústraní. O jejích kvalitách, jak televizních, tak sociálně-kritických, se ovšem nedá ani v nejmenším pochybovat.

Videohra / Jaroslav Švelch
Když se v souvislosti s hrami používá slovo „realistický“, zpravidla se mluví o grafice. Hodnotí se, jestli věci, které nikdo z nás nikdy neviděl – mimozemská vegetace, fantastická zvěř či frontová linie – vypadají tak, jak mají. Málokoho napadne mluvit o sociálním realismu ve stylu Kena Loache, o uměleckém zájmu o problémy našeho světa. Málokoho napadne napsat hru o stánkařích, pachtících se po špinavých ulicích neutěšeného velkoměsta. Cart Life, nezávislá hra od amerického výtvarníka Richarda Hofmeiera, řadou kritiků považovaná za nejoriginálnější titul loňského roku, není zábavná podle kritérií dnešní komerční produkce, ale starost o vaše hrdiny i o blaho zákazníků vás nakonec bude motivovat k tomu, abyste dřeli.

Téma / Dennis Vetter
Digitalizace filmu zní nezasvěceným uším jako suchý, technický termín. Ale i pro zkušené diváky je to pojem s nejasnými konturami, který si spíš než s filmem spojují s jeho skrytým průmyslovým pozadím. Digitalizace popisuje abstraktní proces, který pozornosti návštěvníků kin v podstatě uniká a přitom potají hluboce proměňuje některé z klíčových parametrů našich současných a nepochybně i budoucích kinematografických zážitků. Jaké pohyblivé obrazy budeme v budoucnosti sledovat, kde, jak a proč? A především – budeme si této změny vědomi?

Videohra / Antonín Tesař
Oblast nezávislých videoher (někdy označovaných také jako „artové videohry“) se v poslední době pozoruhodnými způsoby vymezuje proti návykům mainstreamových titulů, jak co se týče samotných herních principů, tak ohledně vyprávění či grafiky. První titul dánské nezávislé firmy Playdead nazvaný Limbo soustředí svou pozornost na poslední jmenovanou oblast. Zatímco v hlavním proudu videoherního průmyslu se do určité míry stále drží zažitá evoluční představa, že každá nová generace her musí být graficky preciznější než předchozí a musí to dát najevo patřičně bombastickým designem, nezávislé hry (už svými ekonomickými možnostmi) posedlost „vývojem“ opouštějí a až demonstrativně předvádějí, že do tohoto závodu vůbec nechtějí patřit.

Televize / Jindřiška Bláhová
Na letošním comic-conu v San Diegu patřila prezentace seriálu americké kabelové stanice HBO Hra o trůny k jedné z nejvyhledávanějších. Seriál, který na první pohled vypadá jako standardní středověká dvorská fantasy se spletitou mytologií, získal v poměrně krátkém čase výraznou popularitu a jistý kulturní status. „Sopránovi ve Středozemi“, jak se seriálu přezdívá, získali letos deset nominací na televizní ceny Emmy a jsou vyzdvihováni jako seriál, který nenápadně, ale radikálně redefinuje způsob, jakým jsou televizní seriály vyprávěny. Čím a jak tedy je Hra o trůny tak „jiná“?

Profil / Helena Bendová
Steven Soderbergh (*1963) je režisér-intelektuál. Každý film pro něj představuje specifický problém, jenž je třeba vyřešit, formální i tematickou výzvu, způsob, jak se naučit něco nového. Jeho filmografie je proto plná náhlých odboček, nečekaných úkroků tu do světa klasické mainstreamové kinematografie, tu směrem k nezávislé, experimentální tvorbě. A leckdy přitom míří k jakési překvapivě plynulé syntéze obojího.

Kritika / Daniel Řehák
Loutkové celovečerní snímky z nějakého důvodu zaostávají v komerčním úspěchu za filmy vyrobenými technikou CGI. Doufejme, že na vině nejsou výtvarné a technologické limity ani citelná ruční práce a mírná trhavost pohybu, ale spíše menší objem marketingových prostředků plynoucích do kampaní. Jinak si lze těžko vysvětlit, proč Norman a duchové nezaznamenali za oceánem obrovský kasovní úspěch. Kvalitou nebo nepřístupností snímku to rozhodně není.

Kritika / Jiří Flígl
Současná generace filmových publicistů i fanoušků evidentně dospěla do nostalgicky apatického stadia důchodců. Ke spokojenosti stačí jen tuctová Sylvestrovská estráda s obsáhlým seznamem účinkujících, jejichž hvězdná zář nám na tvářích vyloudí vypatlané úsměvy. Kino se změnilo v médium věčného návratu a dramatickou imerzi či identifikaci s postavami vystřídaly komentáře k věku aktérů či vzpomínání na jejich dávnou vitalitu.

Kritika / Šárka Gmiterková
Plakát k filmu Johna Hillcoata, v němž jsou ženy redukovány na dekorativní element dramaticky jednajících drsňáků, tuto vztahovou dynamiku převádí do vizuální podoby. Jessica Chastain vypíná hruď v pozadí, zatímco Tom Hardy jako Forrest Bondurant míří káravým pohledem směrem k Shiovi LaBeouf v roli Jacka. Krom toho plakát ve zkratce naznačuje, která z linií tvoří srdce příběhu (Jack a jeho snaha prosadit se navzdory podceňování svých starších bratrů), a také svědčí o tom, nakolik je mísení žánrů v Zemi bez zákona věcí castingu, hereckých technik, stylizace a kostýmování.

Kritika / Ondřej Pavlík
Filmoví Divoši stále obsahují řadu pulpových prvků a ponechávají si určitou dávku ironické sebereflexe, ale zároveň znemožňují plně proniknout do mnoha vyhrocených scén. Fragmentarizovaný narativ vedený ve třetí osobě rámují subjektivní, místy snovou optikou vypravěčky Ofélie. Omámený tón jejího voiceoveru už od samého počátku působí jako změkčující prvek vůči obrazům, které komentuje, a vytváří disonanci mezi tím, co a jak je prezentováno.

Kritika / Táňa Zabloudilová
Poslední film bratří Tavianiů natočený v jednom z nejostřejších italských vězení vznikl z okouzlení. Přes osmdesát let staří režiséři dostali náhodou pozvání na představení vězeňského divadelního souboru, při kterém se cítili natolik fascinovaní hereckým projevem jeho členů, že se rozhodli s ansámblem složeným z někdejších mafiánů natočit film. Kriminálníci v něm mezi celami a na vězeňském dvoře přehrávají Shakespearova Julia Caesara a stejně jako Tavianiové žasnou nad sílou umění.

Kritika / Vít Schmarc
Skyfall jako by trochu upozadil odkaz dvou předchozích filmů, které nabourávaly mýtus poživačného Dandyho s věčným nadhledem nad časem a smrtí, ale i fantaskní svět, kde se dobro a zlo potýkají v blyštivých kulisách „buržoazního“ luxusu. Sam Mendes natočil film, který by se dal označit pojmem „meta-bondovka“, neboť spíše než další generický film „s Bondem“ značí film „o Bondovi“. Nikoli jen o Bondovi-postavě, ale o Bondovi coby hrdinském modelu a bondovských filmech jako typu podívané. Ostatně - zajímají nás skutečně ještě „holé“ hrdinovy činy, nebo se mnohem víc opájíme narcistní krásou jejich prezentace?

Kritika / Tomáš Stejskal
Dvojice Pavel Abrahám a Tomáš Bojar patří k nejkonceptuálnějším dokumentaristům u nás. Oba jejich dosavadní dokumenty spojuje puntičkářská příprava, silný koncept odvislý od zvoleného tématu a netradiční forma, jež kombinuje velmi konkrétní zacílení s hodně abstraktní výpovědí. I ve fotbalové novince se Abrahám s Bojarem přibližují zkoumanému tématu skrze to, že jejich film co nejlépe kopíruje ideální „jednotku“ dané činnosti, po hiphopovém albu tedy nyní vytvářejí svébytnou filmovou verzi fotbalového zápasu.

Televize / Jana Jedličková
Stejně jako většina seriálů a filmů z produkce HBO, i Luck sází na světově známé herecké hvězdy (v seriálu vystupují mimo jiné Dustin Hoffman, Nick Nolte či Michael Gambon), léty praxe ošlehaný realizační tým naplněný filmařskou elitou (scénář napsal autor David Milch, výkonným producentem seriálu byl Michael Mann) a v řadě neposlední také na horentní sumy amerických dolarů v kapsách slavných producentů. Někdy se ovšem na míle daleko inzerovaná kvalita s poptávkou nesetká a namísto instantního úspěchu se dostaví pořádný debakl.

Kritika / Antonín Tesař
Caraxův film se snaží konstruovat co možná nejdůsledněji umělé univerzum, které se neřídí zákonitostmi běžně vnímaného časoprostoru, ale regulemi mizanscény a střihu. Děj filmu nelze vyprávět, není možné říci, že snímek je „o“ cestě hlavního hrdiny noční Paříží. Ona cesta a její peripetie jsou totiž závislé na samotném filmovém médiu. Užívání nerealistické stylizace typu muzikálového výstupu nebo dialogu mluvících limuzín je jen mírnějším způsobem, jak ukázat, že celý snímek vlastně nikdy neopouští prostor kinosálu.

Téma / Marie Meixnerová
Před zajímavým úkolem stojí letošní Přehlídka animovaného filmu v Olomouci. Jako náplň jedné ze svých programových sekcí tentokrát zvolila u nás spíše okrajovou uměleckou formu, navíc formu, která v našem kontextu bohužel stále ještě není mezi veřejností příliš známa nebo v současnosti kriticky reflektována. Paradoxně jde přitom o formu umění nejdostupnější – nemusíte za ní do galerie nebo jiné společenské instituce, nemusíte skládat vstupné, nemusíte dokonce ani být ve „správnou dobu na správném místě“, alespoň ve fyzickém smyslu slova. K recepci vám postačí počítač a internetové připojení.