Cinepur RSS

Cinepur choice / David Bordwell
Snímek Šírin z roku 2008 patří do experimentálnější, méně známé a přirozeně i méně oceňované – větve Kiarostamího tvorby. Po úvodní titulkové sekvenci, v níž je prostřednictvím montáže středověkých miniatur v rychlosti převyprávěn klasický milostný příběh arménské princezny Šírin a perského krále Chusreva, se obraz a zvuk filmu úplně rozejdou. Následujících osmdesát pět minut sice diváci naslouchají ztvárnění Nizámího eposu z 12. století – slyší hlasy herců, hudbu, příslušné zvukové efekty… Ze samotného legendárního milostného trojúhelníku, do nějž se zaplete muž ochotný pro svou lásku obětovat trůn či zabíjet přátele a žena, které její uhrančivá krása přináší jen utrpení, však nic neuvidí.

Rozhovor / Jan Kolář
Karel Och se stal loni na podzim uměleckým ředitelem nejvýznamnějšího tuzemského filmového festivalu. Před nadcházejícím 46. ročníkem MFF Karlovy Vary, který začne v pátek a potrvá až do 9. července, se s námi bavil nejen o filmech, které budou letos na festivalu uvedeny, ale i o dlouhodobějších změnách v dramaturgické koncepci karlovarské přehlídky.

Kritika / Vít Schmarc
Film Zvuk hluku je uspořádán jako playlist o čtyřech kompozicích, z nichž se sestává symfonie pro šest bubeníků a jedno město. Nilsson a Simonsson v zásadě vzali původní hříčku a znásobili ji velikostí prostoru a nebezpečím, které hudebníci podstupují. První skladba rozehrává operační sál, druhá banku, třetí se přesouvá do otevřeného prostranství před operu, čtvrtá pak rozduní celé město. Paradoxně ale platí: čím více se snímek vzdaluje komornosti, čím okatěji je excentrický, tím méně jsou jednotlivá hudební zastavení vzrušující.

Kritika / Otto Bohuš
Problém s hodnocením nového filmu Terrence Malicka je v tom, že je příliš mohutný. Příliš košatý na tři normostrany, příliš astrální pro jedno lidské vědomí. „Pozřít“ ho celý napoprvé nelze. Může se vůbec filmový paprsek z hlubin univerza vtěsnat do kritické mřížky jedné ze sedmi miliard miniaturních tělesných schránek na zapomenuté planetě kdesi v Mléčné dráze? Tady něco nepasuje, tu něco přebývá, támhle kosmický prach vlétne do očí…

Kritika / Daniel Řehák
Snímek režiséra Matthewa Vaughna je již pátou částí v sérii filmových adaptací postavených na komiksové řadě X-men, velmi rozsáhlé licenci z nakladatelství Marvel. Od ostatních superhrdinů se X-men odlišují konfliktem, který se neomezuje jen na heroický boj proti zločinu či batmanovské zpytování svědomí. Tito hrdinové nezískali své nadpřirozené schopnosti dlouholetým tréninkem, nešťastnou náhodou nebo technologickými výdobytky – jejich nadlidské vlastnosti jsou plodem genetické anomálie, která jim takzvaný normální život moc neusnadňuje.

Kritika / Jindřiška Bláhová
Loňským filmovým debutem Banksy: Exit Through the Gift Shop rozšířil tvůrce (nebo spíše entita za značkou Banksy), jenž si pečlivě střeží svoji anonymitu, pole působnosti. To, co dělal na ulici, provádí více než úspěšně i v kinosálech, i když jeho „dokument“ přes všechnu svoji zábavnost a vtip ukazuje i to, že Banksy je elitní umělec podvratně-anarchistického naturelu, nikoli filosof moderního světa, za kterého se možná považuje.

Kritika / Tomáš Stejskal
Zhang Yimou to nikdy neměl lehké. Sice v dnešní době točí ceremoniály pro Olympiádu a scenérie v jeho opulentních snímcích pomáhá učinit „většími než život“ čínská armáda, ale z pohledu domácí i zahraniční kritiky byl vždy trochu nezvedeným synem vzešlým z tzv. páté generace čínských filmařů. Sklony k manýrismu mu ostatně vyčítali i sami jeho kolegové režiséři.

Kritika / Michal Procházka
Nové filmové zpracování vyhlazení Lidic v našich kinech je jako velká česká stavba. Zbourají vám starou komunistickou budovu, aby na jejím místě vznikl palác. Postupně se vymění několik architektů, najmou se řemeslníci. Pak stačí svézt z východu levné slovenské lopaty a polského chlopka, aby alespoň někdo trochu pracoval. Brzy překvapení obyvatelé zjistí, že jim v sousedství roste „multifunkční budova“ s kancelářemi, garážemi, Tescem a usychajícími stromy místo slibovaného parku.

Kauza / Tomáš Stejskal
Zlínský svátek snímků pro děti působí jako velká a prestižní akce. Počtem filmů, vlastním pravidelným okénkem ve veřejnoprávní televizi i faktem, že je jedním ze dvou našich festivalů schopných platit celoročně svůj štáb, vyvolává oprávněný pocit, že jde o jednu z největších (a zároveň nejvýznamnějších?) filmových akcí u nás. Rozpaky však započnou hned po příjezdu. Nechci zde hodnotit jednotlivé filmy, spíše mi jde o rozpor toho, jakou tvář festival laické i odborné veřejnosti nabízí a jaký je navzdory tomu výsledný dojem. A druhá obtížně rozšifrovatelná otázka – též spojená s titulkem – zní, pro koho má být festival určen.

Kritika / Michal Procházka
Nový film Pedra Almodóvara, jenž putuje po svém uvedení v letošní canneské soutěži a poté v Karlových Varech i do naší distribuce, není snadným soustem ani pro jeho skalní fanoušky. Snímek Kůže, kterou nosím představuje volnou adaptaci sci-fi detektivky Thierry Jonqueta, která nesměřuje jen k vylíčení našich posedlostí a zaběhlého karnevalu emocí ze „dna vášně“. Výsledek působí spíše dojmem prokombinovaného díla zralého režiséra ohledávajícího hranice svého stylu, který si staví do cesty nejrůznější překážky a trénuje obtížná rozestavení na své šachovnici.

Kritika / Lucie Česálková
V současné kinematografii bychom jen těžko hledali jiný film, pro jehož vznik, výslednou podobu, ale i divácké přijetí a kritické zhodnocení by byla natolik zásadní produkční historie a koncepce, než Život v jednom dni. Bráno zeširoka, mohli bychom jeho kořeny hledat již v první půli roku 2005, kdy se svět internetu rozrostl o novou doménu – platformu pro sdílení videa s názvem YouTube. Ta během pěti let své existence zásadně proměnila vztah veřejnosti k formátu videa: učinila z něj významný prostředek utváření komunitních vztahů, nabourala dosavadní představy o možnostech distribuce, a tedy i o dostupnosti soukromých i „oficiálních“ videozáznamů. Rozšířila možnosti vlastní kreativní práce s videem, ve smyslu způsobů recepce nastolila jako dominantní selektivně-fragmentární modus sledování ukázek, jakožto vizuální archiv rozšířila obzory kolektivní audiovizuální paměti… A v roce 2010 se rozhodla oslavit své páté narozeniny tím, že o sobě natočí vlastní film.

Kritika / Antonín Tesař
Historie ovládnutí Země druhem inteligentních opů je velkým příběhem v pozadí původní Planety opic Franklina J. Schaffnera, který má podněcovat diváckou fantazii a završit moralistické vyznění díla. Elegance závěru prvního dílu opičí série spočívá v tom, že vše potřebné k tomuto příběhu odhalí v jediné scéně s troskami Sochy svobody. Věta „Tak jsme to nakonec dokázali“ říká všechno podstatné, další informace už jsou odsouzené jen k tomu, aby moralitu prvního filmu umocnily nebo učinili doslovnější. Přesně to dělá Zrození Planety opic, stejně jako dvojice pokračování původního filmu nazvané Útěk z Planety opic a Dobytí Planety opic, jež se rovněž pokoušejí vyprávět přímo o opičí revoluci.

Rozhovor / Matěj Nytra
Všestranný kameraman, příležitostný režisér a pražský rodák Peter Zeitlinger (1960) je známý především spoluprací se svérázným německým autorem Wernerem Herzogem. Od roku 1995 se Zeitlinger podílel na vzniku jeho filmů, jako jsou dokumentární výprava na jižní pól Encounters at the End of the World (2007) či psychedelické drama Synku, synku, cos to proved (2009). Spolupracoval i na posledním Herzogově snímku Jeskyně zapomenutých snů (2010), v němž se divák díky technologii 3D může takřka dotknout nejstarších nástěnných maleb na světě. Fascinující projekt uvedl Zeitlinger v české předpremiéře na 3. ročníku festivalu Ostrava Kamera Oko, kde také zasedl v porotě.

Kritika / Tomáš Stejskal
Bývá pravidlem, že největší zaujetí příběhy sdílejí ti autoři, jimž je vytýkán nezájem o vyprávění či důraz na jiné než narativní složky. U režiséra Tarsema Singha to platí stoprocentně. Všechny tři jeho celovečerní projekty provázejí komentáře, jež kritizují scénář či vypravěčský um, a naopak vyzdvihující vizualitu. Přitom jeho snímky spojuje zejména perfekcionistické ohledávání toho, kterak povaha příběhu ovlivňuje způsob vyprávění (a naopak), a základním tématem všech jeho děl je právě vztah příběhu a skutečnosti.

Kritika / Viktor Palák
Poupata jdou ve vyobrazení neblahé životní reality dále než kterýkoliv předešlý porevoluční film. Zatímco trefný Šulíkův Sluneční stát dokázal v životě ostravských svérázů nacházet humor, Jiráského hrdinové se potloukají v mizérii, jakou nám předložil např. Thomas Vinterberg ve svém temném filmu Submarino. Podobně jako zmíněný dánský režisér ani Jiráský nepřistupuje k tíživému příběhu skrze dramatický dějový propletenec, ale prostřednictvím estetického klíče, který přispívá k ucelenosti filmu, aniž by se stal dominantním.

Kritika / Antonín Tesař
Filmy Davida Finchera se vždy nesly na módních vlnách omývajících dobovou hollywoodskou produkci. Snímek Sedm završil vlnu filmů z devadesátých let o posledních spravedlivých ve světě zaplaveném zlem, Klub rváčů předvedl nekompromisní variaci na apokalyptickou paranoiu přelomu tisíciletí. Jeho díla zároveň zvládala měnit styl od manýristických kamerových jízd v Úkrytu po strohé sedmdesátkové retro snímku Zodiac. Za jakousi vágní konstantu jeho nejvýznamnějších filmů pak můžeme brát fascinaci outsidery, kteří si vytvářejí vlastní osobitý domov ve stokách produkovaných většinovou společností. Proto je také nejpevnějším poutem jeho nového snímku Muži, kteří nenávidí ženy s režisérovou předchozí tvorbou postava počítačové hackerky Lisbeth Salander.

Kritika / Radomír D. Kokeš
Čtvrtá Mission: Impossible – Ghost Protocol se jako první film v této sérii otevřeně navrací k týmovému uspořádání narativní akce, které představovalo hlavní lákadlo obou televizních seriálů (1966, 1988). Skupina agentů v nich vždy dostala zdánlivě nezvládnutelný kvest; rozdělila si role a úkoly, přičemž aktivita každého člena týmu byla úzce navázána na aktivitu člena jiného. Žádné sólovky jednotlivých agentů, nýbrž precizní sehranost všech akcí, která musela sedět na vteřiny. První film však začínal vyvražděním týmu a osamostatněním agenta Ethana Hunta. Ve druhém Hunt bojoval prakticky sám za sebe, ve třetím se v rámci vysoce propracované narativní hry oba koncepty kombinovaly – no a ve čtyřce už se opět žádné individuální akce netolerují.

Téma / Ina Marešová
Když 2. dubna 2011 vyhlásil český národ seriál Vyprávěj absolutním vítězem ankety Týtý, když internetové vysílání magazínu ČT1 Retro začalo dosahovat úctyhodné sledovanosti a když z pultů zmizelo poslední DVD s filmem Good bye, Lenin, objevila česká veřejnost konečně pojem, který našim nejbližším západním sousedům už nějakou dobu přidělával vrásky. Ostatně bylo už na čase, protože ostalgie jako fenomén má všechny předpoklady úspěšného komerčního produktu – je pestrobarevná, je kontroverzní a je retro.

Kritika / Šárka Gmiterková
Osobnost Bertranda Bonella jako by v něčem nahrávala nejrůznějším klišé, která se vážou na francouzskou kinematografii. Tvůrce, od počátku se těšící bezvýhradné podpoře rodičů, nejprve viděl sám sebe coby rockovou hvězdu, a když se tento sen rozplynul, bez dlouhých úvah se obrátil k filmu. Programově, v souladu se svým osobním vkusem, se vyhýbá sociálním a aktuálním tématům a volí raději nadčasovost, tělesnost a vybrané estétství v kombinaci s extrémními náměty z oblasti pornoprůmyslu nebo sexuálního zotročení.

Kritika / Antonín Tesař
Nedá se asi přímo napsat, že Věc: Počátek je nejzbytečnější film právě skončeného roku, nicméně je až komické, jak košatou historii vlastní odvozenosti táhne za sebou. Má se jednat o prequel a zároveň remake slavného hororu Věc Johna Carpentera z roku 1982. Ten je ale velmi věrnou adaptací novely Johna W. Campbella Kdo je tam? z roku 1938, která byla poprvé filmově (velmi volně) zpracována v roce 1951 pod názvem The Thing from Another World v režii Christiana Nybyho a Howarda Hawkse.