Cinepur RSS

Kritika / Viktor Palák
Dosud nejméně komediální snímek Jana Hřebejka si získal avizovaným seriózním tématem a probíranou "českou otázkou" jakési předběžné dílčí uznání od odpůrců autorovy nekonfliktní tvorby. Kawasakiho růže však shovívavost a alibi nepotřebuje. Režisér Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský se o specifika národní povahy opakovaně otírali už ve svých předchozích filmech ze současnosti a často dospívali k nutnosti rozletu do světa.

Téma / Eva Chlumská
Současný úspěch ságy Twilight je jen dalším v řadě důkazů, jež svědčí o tom, jak je upírská tematika pro populární kulturu atraktivní. Neobjevuje se ovšem jen v námětech příběhů pro teenagery, ale i v produkci určené starším (a otrlejším) divákům a divačkám. Témata spojená s vampyrismem v minulosti zažila několik vln zvýšení i opadnutí zájmu, přičemž k nejbizarnějším vrcholům patří exploatační filmy s lesbickými upírkami oblíbené v sedmdesátých letech dvacátého století Přestože v průběhu let došlo k velké proměně v zobrazování těchto krvelačných monster, nezměnilo se spojení upírské tematiky s lesbickými/gay/bisexuálními/transgender (dále LGBT) tématy, což těmto filmům vždy propůjčovalo zvláštní nádech tajemna, tabu, ale i senzace.

Kritika / Antonín Tesař
Nový film Richarda Kellyho je možné chápat jako žánrový snímek stejně dobře jako autorské dílo. Při každém z těchto náhledů vyvstanou trochu jiné kvality i nedostatky, ale obě pojetí odhalují nedůslednost a rozpačitost díla jako celku. Kellyho tvorbu lze přiřadit k proudu současných snímků propojujících popkulturu a nonsens, přičemž by patřila k jeho nejzlověstnějším zástupcům. Zatímco filmy autorů jako jsou Michel Gondry nebo Jean-Pierre Jeunet ukazují svět coby hravý nesmysl, Kellyho díla jej pojímají jako nesmysl nevyzpytatelný a potenciálně nebezpečný. Jeho snímky se odehrávají v nepřehledných a nesoudržných univerzech, které s napjatým vzrušením očekávají vlastní zborcení a zánik. Každý ze tří dosavadních režisérových filmů zasazuje tento příběh hroutícího se chaosu, v němž hrdinové žijí, do jiného žánrového i stylového rámce. Geniální Donnie Darko má podobu amerických filmů o dospívání, Apokalypsa působivě evokuje současné komiksy a The Box je stylizován jako sci-fi ze sedmdesátých let.

Editorial / Kamil Fila
Přemýšlel jsem, co se stalo za těch pět let, co jsem byl v redakci Cinepuru, se zdejším – naším nebo i jen mým – psaním o filmu. V roce 2005 vzbudilo velký rozruch kritické vypořádání se s odkazem zemřelého Jiřího Cieslara. Těžko říct, proč v celé debatě-nedebatě tehdy úplně zapadla konkrétní argumentace ohledně bodů, jimiž se vyznačoval Cieslarův styl, a které – podle mého – vládly a dodnes vládnou českému kritickému diskurzu. Je zvláštní, že čím méně odborný styl psaní je, tím více podléhá minimálně třem až čtyřem předsudkům, jež nikdy neobstojí před důslednějším teoretickým rozborem a odkazem k historickým faktům.

Téma / Jiří Flígl
Částečně vlivem domácí filmové publicistiky, která vedle kritického úsudku, osobitých názorů i páteře postrádá také přehled, se na české či československé filmy nahlíží především v rámci lokálně ustanovených kritérií, která vyzdvihují tradiční hodnoty a líbezné požitky při projekci. Zatímco velká část produkce tomuto "hezkému českému" přístupu nadbíhá a živí ho, jiné tituly naopak zvolily odlišnou cestu, což jim v obecném povědomí diváků i kritiků vyneslo punc výjimečných i kultovních děl, ale v některých případech také status filmového odpadu.

Kritika / Zdeněk Holý
11. září 2001 se nestalo jen naléhavou výzvou pro politiky. Otázka, jak pochopit čin, který je ve svém drastickém odhodlání těžko srozumitelný či představitelný, netrápila jen vyděšené civilní obyvatelstvo, ale také umělce. Kdo jiný by měl vládnout takovou fantazií, aby si dokázal představit mysl sebevražedného teroristy a třeba se do ní i vžít? Tam, kde selhává mysl běžných smrtelníků, kteří teroristu dokáží identifikovat jen podle druhotných znaků, jako je barva pleti či druh oblečení, může umělec díky svým schopnostem imaginace a empatie nabídnout poznání.

Kritika / Tomáš Stejskal
"Jste jen hlavy, nemáte srdce," říká hlavní hrdinka Gilliamova předposledního snímku Krajina přílivu hlavičkám svých panenek. Tuto výtku lze vznést vůči všem postavám autorova aktuálního snímku Imaginarium dr. Parnasse. Nový film vytrvalého cirkusového škrtiče Gilliama totiž není rozpadajícím se vyprávěním s nedostatečně vykreslenými charaktery; příběh i postavy tu vlastně absentují, stejně jako soudržný fikční svět. Pouze iluze přítomnosti všech těchto prvků zabraňuje tomu, aby dílo působilo jako série skečů či pimprlové divadlo.

Glosa / Přemysl Martínek
Pokud se pořád domníváme, že film je umění, dostali jsme se opět do situace, kdy je toto umění velmi výlučné, těžko stravitelné pro širší publikum a především jaksi obecně ve světě filmového průmyslu nežádoucí. Stejně jako nám stále přijde přirozené, že současný český film by si měl vystačit s lokálním publikem a neměl by se tak pouštět do experimentování s univerzálnějšími tématy a současnou filmovou řečí. Stále se mluví o tom, že je český film v zahraničí podceňovaný. Ale podívejme se na to z druhé strany. Je evropský film, současný umělecký film a autorský film v českém prostředí vítanou inspirací? Je úspěšný?

Glosa / Aleš Danielis
Rok 2009 bude v historii české kinematografie zaznamenán jako počátek procesu skutečné digitalizace kin. S patrným zpožděním za okolními státy, ale rychleji než v nich, zde započala kvalitativní proměna technologie kin. Vedle komerčních sítí multikin tentokrát nezaostali ani provozovatelé některých kin klasických. Překvapivě aktivní roli přitom sehrálo ministerstvo kultury i Státní fond na podporu a rozvoj české kinematografie. Na konci roku 2009 již bylo registrováno 30 digitalizovaných sálů v 23 multikinech a 24 v klasických kinech, přičemž 52 z 54 sálů bylo kromě splnění standardů DCI vybaveno i stereoskopickou digitální projekcí. Již v roce nula podíl 3D digitálních projekcí na celkovém obratu kin dosáhl 13,5 %.

Kritika / Kamila Boháčková
Psát o Mooreovi už snad ani neznamená psát o filmu, natož o dokumentu. Jeho pamflety à la thèse manipulují skutečnost a hlavně diváka podobným způsobem jako ta nejlepší propaganda. Jde mu o to, přesvědčit nevzdělané americké davy, ke kterým by jiným než propagandistickým jazykem ani promlouvat nemohl. Evropští diváci zkrátka nejsou ideální cílovou skupinou těchto angažovaných pseudo-dokumentů, jejichž úkolem je agresivními marketingovými prostředky prosadit v Americe hlas, který jinak není příliš slyšet (i když po Obamově zvolení se situace trochu změnila).

Glosa / Jan Bernard, Radomír D. Kokeš, Václav Macek
V krajinách Európskej únie platí pravidlo, že vysokoškolské štúdium sa člení na dva stupne, prvý obvykle trojročný je bakalársky, druhý obvykle dvojročný je magisterský. V prvom by študenti mali získať "učňovské" znalosti, zručnosti v predmete, ktorý študujú, v druhom sa už očakáva, že dôležitejšie pre nich bude získanie teoretických znalostí a rozvíjanie ich tvorivej individuality. Na prvý stupeň sa prijímajú "laici", ktorí majú šancu oboznámiť sa so základmi disciplíny, v našom prípade filmovej histórie a teórie, aby keď prípadne absolvujú ďalšie dva roky štúdia, mohli byť na začiatku dráhy "znalcov".

Kniha / Jaromír Blažejovský
Płażewského Dějiny filmu jsou pozůstatkem bájných dob, kdy takřka každý filmolog byl zároveň novinářem, teoretikem, historikem, archivářem, pedagogem, kinařem a klubovým aktivistou. Pokud cestoval a viděl hodně filmů, těšil se uznání. Płażewski vypráví dějiny filmu, jak je v socialistickém světě prožívalo publikum narozené zhruba před rokem 1968. Postupuje po národních kinematografiích, uměleckých filmech, režisérech. Technickým, produkčním, sociologickým, politickým či institucionálním pozadím se nezabývá. Čtenář se nemusí bát, že by tu byl konfrontován s nároky nové filmové historie.

Kritika / Tomáš Stejskal
Andrea Arnoldová má zvláštní cit pro to, dostat se svým postavám na dosah, ne-li přímo pod kůži – nikdy však hlouběji. Kamera sleduje její hrdinky s až dokumentární autentičností, bez psychologizování, ale též bez přepjatosti mnohých sociálně realistických snímků. Její celovečerní debut Red Road vycházel z experimentu iniciovaného dánskými tvůrci Andersem Thomasem Jensenem a Lone Scherfigovou, kteří dali třem různým režisérům k dispozici (spolu s několika omezeními ohledně natáčení) hotové filmové postavy.

Editorial / Lucie Česálková
V redakci Cinepuru budu 8 měsíců, editorial píšu prvně. Pochopila jsem však, že je to útvar veskrze volný, sloužící tu spekulaci, tu stížnosti, tu vysvětlení, tu seriózní úvaze, tu třeba i vyřízení účtů. Účtování a číslování ostatně od počátku letošního roku hýbalo i samotnou redakcí – od grantových podpor přes data uzávěrek až k součtům čtenářstva. Čísla se sypala v tabulkách výsledků olympijských klání, sypala se z formulářů daňového přiznání, a má dáti dal se vyřizovalo i mezi médii. Bylo to právě v měsíci březnu, v Měsíci čísel, a podle Hochů od Bobří řeky Měsíci vran, kdy cosi podivného a současně příznačného zakrákalo nad Rokem Avatara a Rokem změny.

Kritika / Kamil Fila
Součástí zážitku z filmu Vejdi do prázdna není jen potenciál dosáhnout rozšířeného vnímání reality tak, jak to umožňují psychedelické drogy. Daleko více jde o to, ocenit zvláštní druh režisérského sportu "být lepší než ostatní". V oblasti umění se málokdy nějaký film a režisér tak otevřeně přiznává, že chce nejen někomu vzdát hold, ale zároveň ho překonat. Obvykle od náročných uměleckých filmů požadujeme snahu vyjádřit osobní vizi světa, odvahu přenést na plátno to nejniternější a být v tom jedinečný a sám za sebe. Vejdi do prázdna od Gaspara Noého jistě v mnoha ohledech líčí svět, jaký má tento tvůrce rád, respektive jaký rád objevuje, zbaví-li se všedního denního života; jen málokterý režisér se tak otevřeně vyznává ze svého hédonismu a voyeurismu. Nicméně ten hlavní splněný sen tu je sen filmařský, spočívající v možnosti otestovat si různý hardware i software.

Téma / Jakub Korda
V uplynulých měsících vrcholící ekonomické krize byla televize jednou z věcí, které se podle průzkumů lidé navzdory tíživé finanční situaci odmítali vzdát – vnímají ji totiž jako jeden ze základních prvků komfortu, který by své rodině neodepřeli. Televize je tedy evidentně stále klíčovým producentem kulturních významů, má kapacitu získávat bezprecedentně početné publikum, které se k jejím produktům pravidelně vrací. Je-li dnes televize nejdůležitějším "vypravěčem příběhů", je třeba věnovat pozornost především její klíčové fikční formě – televiznímu seriálu. Ten za dobu své existence prošel mnoha proměnami a v současnosti dokonce mnozí hovoří o jeho "novém typu" či nových způsobech vyprávění.

Kritika / Jiří Flígl
Fascinace Herzoga extrémními postavami před kamerou i vně vyprávění zajisté pramení z nevyzpytatelnosti jeho samého. Tvůrce, který proslul mimo jiné tím, že na důkaz podpory začínajícím filmařům veřejně snědl svou botu, rozšířil předestřenou linii své tvorby snímkem Špatnej polda uvedeným loni na festivalu v Benátkách. Tentokrát se autor spojil s vysmívaným, kdysi oceňovaným hercem Nicolasem Cagem, do jehož přepjatě teatrálního herectví, egocentricky blouznivého výběru rolí a bizarních účesů se pravidelně strefují nejen filmoví fanoušci, ale i seriózní kritici.

Kritika / David Čeněk
Národní filmový archiv se rozhodl do české distribuce uvést africký film, což je samo o sobě odvážné gesto. Navíc jde o snímek, který není určen neafrickému publiku, takže jeho narativní východisko je poměrně vzdálené našemu vnímání. Orální tradice se v něm totiž mísí s autorským pohledem na zachycení neviditelného. Yeelen (v bambarštině "světlo") je čtvrtým celovečerním hraným filmem malijského režiséra Sulejmana Cissého, který za něj získal Cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1987.

Kritika / Lucie Česálková
Post-apokalyptická fikce patří k těm žánrům, jež ve svém filmovém ztvárnění propojují atraktivní vizualitu s alegorickým přesahem. Svorně pracují s motivem katastrofy, která zásadně pozměňuje základní okolnosti života a jako taková funguje coby prověrka lidských hodnot v extrémní situaci. Zpravidla se jedná o příběhy s poselstvím o existenciálním rozměru lidství, odehrávající se v kulisách osobitých vizí deformovaného světa a nových podmínek života na planetě. Román Cormaca McCarthyho Cesta patří mezi postapokalyptickými díly k těm, jež tento nový svět líčí jako místo veskrze nehostinné, zdevastované blíže neurčenou katastrofou, jež zpustošila krajinu a zbavila svět veškeré vegetace.

Kritika / Antonín Tesař
Dosavadní tvorba belgického režiséra Fabrice Du Welze spadala do proudu efektně natočených snímků vzniklých po přelomu tisíciletí, za nimiž většinou stáli začínající režiséři a jejichž základní charakteristikou byl nekompromisní exces. Jejich díla zužitkovávala tradici exploatačních filmů, slasherů i undergroundových obskurit a dovedla ji do extrému tím, že její patologickou optiku důsledně aplikovala na celé prostředí svého děje. Snímky široké skupiny tvůrců, mezi něž můžeme zařadit Gaspara Noého i Roba Zombieho, nabízely pohledy do světů, kde cokoli pozitivního padá rychle a drasticky za oběť krutým, odpudivým či jinak perverzním silám.