Cinepur RSS

Kritika / Tomáš Stejskal
Z gayů už si lze v Hollywoodu dělat legraci nebo o nich točit vážná oscarová dramata. Ale dělat podvratně obojí naráz se zjevně nevyplácí, jak ukazují problémy, které má snímek I Love You Phillip Morris se sehnáním amerického distributora. Tenhle film nás ale znejišťuje i na dalších frontách; navzdory svému názvu nemá nic společného s tabákovým průmyslem, ačkoli srdíčkové promo odznáčky designované ve stylu I Love NY by si možná nejeden kuřák recesisticky připnul na hruď. Bylo by to asi stejně půvabné, jako kdyby gayové nosili placky k filmu Děkujeme, že kouříte.

Profil / Aleš Stuchlý
Kritický, jemně propracovaný pohled na současnou korejskou společnost a její proměny, charakterové profily jedinců smýkaných vnějšími historickými silami i vnitřními démony, románově velkorysé pojetí témat bez větších režijních fines vzpírající se snadné klasifikaci. Tak by se daly na obecné rovině charakterizovat základní znaky snímků korejského spisovatele, scenáristy a režiséra Leeho Chang-donga, jehož výlučná pozice mezi jihokorejskými filmaři není dána pouze festivalovým ohlasem jeho dosavadních čtyř opusů; významnou roli hraje také způsob, jakým se tento tvůrce začlenil do oficiálních politických struktur své země.

Kritika / Jan Kolář
Výjimečnost některých filmů je zjevná už ve chvíli, kdy je sledujeme. Oslňují svou technickou virtuozitou, výtvarnými kompozicemi záběrů, inovativním způsobem narace nebo snahou proměnit živé herce v děsivě strnulé figuríny potažené maskami z kůže – zkrátka čímkoli, co vytrhne náš pohled ze všedního rytmu vnímání, kterým odtékají naše životy. Umění nefascinuje proto, že dokáže vzletněji a vznešeněji opakovat to, co známe a co bychom si (snad) měli připomínat, ale kvůli možnosti zahlédnout věci (bytosti, vztahy) v nových souvislostech; osvobozené a vytržené z nánosů funkcí, které na nich v průběhu času buď ze zvyku nebo z lenosti ulpěly.

Glosa / Jiří Flígl
Na český trh s DVD lze nahlížet z mnoha úhlů a pokaždé bude výsledný dojem trochu odlišný. Namísto snadno se nabízejících apokalyptických vizí se tentokrát pokusíme situaci předestřít jako výsledek částečně nekontrolovaného dynamického vývoje, k němuž došlo v posledních letech a v němž stejně formativní roli sehráli distributoři i koncoví uživatelé.

Zoom / Kamil Činátl
Vždy, když se někde setkám se čtenáři, kteří poukazují na idyličnost Hrabalova literárního světa či tuto údajnou laskavost a kýčovitou přeslazenost dokonce ironizují, v duchu se ptám, kde se možnost takového čtení rodí. Jak je vůbec možné místy tak vyhroceně existenciální, temný a melancholií prosycený literární svět redukovat na laskavý humor, milé postavičky, hospodskou idylu a údajně bezstarostné pábení. Jak je možné tak heterogenní soubor textů jednoduše a komplexně transformovat v idylu. Díky čemu se taková recepce Hrabala jeví jako adekvátní, z čeho toto čtení čerpá svou legitimitu?

Kritika / Kamila Boháčková
Loutko-hraný snímek Kuky se vrací je jen dalším potvrzením faktu, že Jan Svěrák má neochvějný cit pro to, co diváka bude v dané době zajímat – a to nejen co do tématu, ale i žánru a stylu. Občas se mu s trochou nadsázky přezdívá "Spielberg českého filmu" a má to svůj smysl: Svěrák není režisérem čitelného autorského rukopisu, ale spíše stále stejného kalkulu s divákem, který má však pokaždé zcela jinou podobu. Vždy se v něm ale mísí touha zkusit si v rámci českého filmu něco nového s vědomím komerčního potenciálu a sázkou na laskavý humor jeho tatínka.

Kritika / Aleš Stuchlý
Klíčem k novému snímku autorského dua Filip Remunda-Vít Klusák je jeho žánrové vymezení: pojem dokumentární komedie může zavánět alibismem a neochotou z více jak 120 hodin natočeného materiálu vysochat názorotvorný celek, pravda je ale taková, že oba režiséři vypustili po tříleté práci do světa velmi zručně natočený a sestříhaný snímek, který je stejnou měrou vtipný jako děsivý.

Rozhovor / Zdeněk Holý
Tímto rozhovorem bychom rádi započali tradici rozhovorů s dramaturgy festivalů, které by měly pomoci návštěvníkům zorientovat se v programu. Mělo by jít o více méně neformální dialogy nad programovou nabídkou. Na začátku rozhovoru jsem se Pavla ptal na rozdíly mezi současnou filmovkou a dramaturgií LFŠ za bývalého uměleckého ředitele Jiřího Králíka. K orientaci v letošní nabídce by to ovšem přímo nepomohlo, začneme tedy od konce – rovnou u programu.

Kritika / Zdeněk Holý
Hlavní hrdina tragédie podle Aristotela nesmí být zcela dobrý, jinak totiž nevzbuzuje soucit, nýbrž odpor a nesouhlas publika. Již dlouho tato poučka neplatí – alespoň od doby, kdy bylo vynalezeno melodrama, jež dopředu oznamuje smrt či utrpení kladného hrdiny, a připravuje tak diváky na maximální soucit, který by bez takové přípravy vzbudil pouze nelibost. Od laciné sentimentality nás však, jak se vědělo a hlavně dělo až do klasicismu, dobře osvobozuje vznešená postava ve smyslu jejího společenského postavení: šlechtic, král nebo heroj totiž řeší problémy odpovídající jejich postavení. Na pomezí tragédie (zasazení děje do antiky), melodramatu (zkoušená ženská hrdinka) a hrdinského dramatu (její společenské postavení) se odehrává nový film Alejandro Amenábara Agora.

Kritika / Antonín Tesař
Válka v Iráku postupně přestává být tématem filmů, které se pokoušejí především o kritiku politické situace (V údolí Elah, Redigováno), ale stále víc se na ni zaměřují i snímky, jejichž primární záměr leží v žánrové podívané. Sem spadá oscarová Smrt čeká všude Kathryn Bigelowové i nový snímek Paula Greengrasse Zelená zóna. První z nich se stal jakýmsi opožděným hitem, jenž vzbudil širší pozornost až v souvislosti s oscarovými nominacemi, zatímco druhý nyní sklízí negativní kritiku zahraničních publicistů za to, že neobstojí ve srovnání právě s novým vítězem cen Akademie.

Editorial / Aleš Stuchlý
Ani nevím, který z těch dvou turnajů byl inspirativnější: jestli ten fotbalový, zasazený do Jihoafrické republiky, nebo ten filmový, odehrávající se v rusko-českém lázeňském městě, v němž k pádu apartheidu zatím nedošlo. Jakkoli se obě akce časově prolnuly jen zčásti, co do jednotlivých motivů a charakteristických prvků mi oba maratony v jistých ohledech velmi organicky splynuly. Fotbalový mundial přinesl hned dva nepřehlédnutelné fenomény: jeden akustický, který napínavě proměnil naši představu o účincích hluku ve veřejném prostoru, a jeden mysteriózní, pocházející z biologické říše. Tím prvním byl tradiční dechový nástroj jihoafrických fanoušků, plastová trumpeta

Kritika / Viktor Palák
Lee Daniels se se společensky vypjatými tématy potýkal už jako producent – nejpůsobivěji v dramatu o návratu muže odsouzeného za obtěžování nezletilých dívek Dřevař (Woodsman, 2004), které mohlo české publikum vidět v rámci Febiofestu. Precious, druhý film, na kterém pracoval jako režisér, získal nejen dva Oscary a hlavní cenu z festivalu Sundance, ale i značnou oblibu pro svou údajnou odvážnost a dobrodiní, které už výběrem tématu činí odstrkovaným Afroameričankám s nízkým sebevědomím. Zpoza barvitých obrazů upoceného Harlemu, blyštivých snů týrané protagonistky a způsobu, jakým jsou pojaty, však vyčnívá zejména senzacechtivost a plakátová dramatičnost.

Kritika / Jindřiška Bláhová
Kritické reflexe i běžné referování o filmech amerického režiséra Woody Allena se od doby, co před pěti lety přesídlil z New Yorku do Evropy (tamní publikum mu údajně rozumí lépe než zkomercializované a intelektuálně zhrublé auditorium americké), podobají pátrání po esenci Allenova stylu. Pátrání je tím intenzivnější, čím více se zdá, že se Allen coby jasně identifikovatelná figura neurotického židovského intelektuála s každým dalším výletem do atraktivní lokace starého kontinentu (Londýn, Barcelona) vytrácí. Reflexe, jež většinou docházejí k lakonickému, ale nic neříkajícími závěru, že Allenovy filmy už nejsou tím, čím bývaly

Kritika / Tomáš Stejskal
Hrdinové filmů Wese Andersona jsou příliš výstřední na to, aby mohli žít v normálních společenských a příbuzenských svazcích. Jsou příliš nedospělí na to, aby mohli mít rodiny a málo dětští na to, aby žili bezstarostný život. Andersonovy komedie vždy přetékají melancholií a smutkem ve stejné míře, v níž jsou jejich univerza přeplněna detaily a vizuálními gagy. Díky práci s lokacemi a užitím hudby působí ojediněle a podobají se máločemu z filmové tvorby. Spíše se blíží světům současné umělecké fotografie či designu, v nichž je vše obdobně pečlivě inscenované a naaranžované.

Téma / Přemysl Martínek
Díky současné hospodářské recesi se slovo "krize" stalo jedním z nejvyprázdněnějších termínů, univerzálním zaklínadlem aplikovatelným v podstatě na cokoli. Mluvit o tom, že se v krizi ocitl i showbussiness, proto může znít jako nicneříkající banalita. V jistém smyslu (alespoň pokud budeme chápat krizi v původním významu – jako situaci, která už vyčerpala možnost dál se plynule rozvíjet, období vychýlené rovnováhy a permanentního očekávání radikální změny) je však zábavní průmysl v krizi skutečně, a to už několik let. Nejvýrazněji je to asi patrné na změnách, kterými si v posledních letech prošly společnosti obchodující s hudbou poté, co se rozpadla síť kamenných obchodů a takřka úplně se zhroutil trh s fyzickými nosiči.

Kritika / Antonín Tesař
Zatímco jedním z ústředních témat starších filmů bratrů Coenů byla nevyzpytatelná náhoda, která drasticky převracela promyšlené plány hrdinů, v jejich nových dílech jako by byl stav věcí obrácený naruby. Neurčitá a neodhadnutelná se zdá být každá situace, do níž se postavy dostanou; hrdinové tady zoufale touží po sebemenším ostrůvku jistoty, který by dal jejich tápání ve světě alespoň nějakou pevnou základnu. Seriózní muž představuje v tomto ohledu jejich dosud nejdůslednější dílo, které je formulované jako komplexně položená otázka po smyslu světa, v němž Bůh komunikuje prostřednictvím nesmyslných vzkazů vyrytých do zubů nic netušících lidí.

Kritika / Vítek Schmarc
Film Unaveni sluncem je pozoruhodný tím, jak zachází s časem stalinismu, oním dravým a vojensky strohým tikotem plánů a hrdinských prospektů. Nikita Michalkov odhalil drakoničnost Stalinova režimu paradoxem – svůj příběh situoval do idylického bezčasí, kolem nějž jako by dějinný čas neslyšně obcházel a jen občas se připomněl úsměvnou absurditou. Divadelně sevřený prostor filmu dávkoval drama v nepatrných náznacích a pečlivě připravoval osudy svých hrdinů na nevyhnutelný střet, který musí nastat v samém závěru. Srážka čechovovského bezčasí s ocelovým kyvadlem velkých dějin znamenala sytou a nezapomenutelnou katarzi, která zpřítomnila hrůznost doby mnohem plastičtěji než hlasité a zaujaté obžaloby.

Kritika / Jiří Flígl
Celovečerní debut Petra Jákla dal konečně českému publiku to, po čem dlouhou dobu toužilo: bombasticky exploatační ztvárnění případu nejznámějšího českého vězně Jiřího Kajínka. Již filmová upoutávka pompézně odkrývá karty snímku: dynamický sestřih efektních záběrů, v nichž se mísí vypjatou dikcí pronášené repliky se stylovými obrazy sexu, násilí a užívání střelných zbraní, podkresluje hlas vypravěče, který přímo oslovuje diváky, přesněji řečeno jejich předsudky. Dramatický monolog s jízlivou slinou připomíná porevoluční kocovinu, kdy si "demokracii a podnikání každý vykládal po svém", a po vzoru bulvárních titulků hlásá "Kdo stojí v pozadí?

Kritika / Tomáš Stejskal
Dílo britského režiséra a scenáristy Christophera Nolana stojí na opakování, variování, zrcadlení a rozmlžování hranic. Postavy v jeho snímcích mají často různé protipóly, dvojníky či dvojčata; zrcadlí, zdvojují a ztrácejí se v sobě – ať už jde o oba hrdiny Dokonalého triku nebo o opozici Bílého a Temného rytíře v posledním batmanovském dobrodružství. Ať už režíruje osobní příběhy nebo se podílí na superhrdinském blockbusteru, využívá stejných postupů a – zpětně nahlédnuto – ani jeho rozhodnutí režírovat Batmany není nikterak překvapivé.

Kritika / Jan Kolář
Nechci tu spekulovat nad důvody, které vedly českého distributora k přejmenování posledního filmu Claire Denisové. Změna je to však rozhodně symbolická. Přechod od anglické fráze v titulu francouzského filmu – ta jedním dechem označuje bílé obyvatele Afriky, jejich majetek i neevropské poklady (slonovinu) – ke sloganu slibujícímu další variaci na "dobrodružství v divočině" totiž odpovídá napětí, které filmem Sama v Africe/White Material prostupuje od samého začátku. Na jedné straně je složen z vrstev mnohoznačných obrazů, na straně druhé se zpoza nich vyplavuje portrét světa vyvedený v nečekaně schematických konturách. Jako by tentokrát francouzská režisérka využívala svůj mlčenlivý, osvobodivě enigmatický styl k prezentaci překvapivě plochých tezí, jež místy takřka šustí papírem.