Cinepur RSS

Rozhovor / Martin Blažíček
András Szirtes (nar. 1951) je přední maďarský tvůrce filmového experimentu. Dnes představuje jednoho z posledních aktivních autorů generace filmařů-experimentátorů, kteří svou kariéru začali v produkci Studia Bély Balázse na konci 60. let. Jeho snímky se pohybují na pomezí filmu materiálního a výtvarného, avšak s výrazným přesahem k autobiografii a intimně zaměřené tvorbě. Natočil více než 30 filmů, což zahrnuje krátké experimentální studie, dokumenty i celovečerní hrané filmy (mj. experimentální adaptaci Markýz De Sade a jeho život /Sade márki és élete, 1993/, za kterou obdržel zvláštní cenu Maďarského filmového festivalu), jeho filmy Úsvit (Szelet, 1973–80, známější pod anglickým titulem Dawn) a Gravitace (Gravitáció, 1981) byly oceněny na festivalu v Oberhausenu.

Rozhovor / Zdeněk Holý
Nad programem a koncepcí festivalu Ostrava Kamera Oko s Annou Kopeckou a Jakubem Felcmanem, hlavní dramaturgyní a programovým ředitelem. ZH: Váš festival Kamera Oko Ostrava ještě není moc známý, proběhne jeho druhý ročník. Mohli byste nám festival stručně představit, přiblížit jak a proč vznikla idea dělat kameramanský festival? JF: Přesvědčení o tom, že festival zaměřený na kameramanskou tvorbu má smysl, že tu chybí a že dovybarvuje mapu českých i středoevropských mezinárodních filmových festivalů, tu bylo již dlouho. Podobně jako přesvědčení o tom, že Ostrava si zaslouží velký filmový festival a že festival v Ostravě, pokud vznikne, bude na české poměry zcela jedinečný.

Kritika / Viktor Palák
Letošní canneský vítěz, Strýček Búnmí od thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula, náleží k filmům, které nutí četné recenzenty k obratům jako "nový", případně "nezvyklý filmový jazyk". Přitom struktura snímku – když už ne symbolika – zůstává navzdory jeho nedramatičnosti jasná a čitelná i pro západního diváka. Jiný a nezvyklý je maximálně svět, v němž se film odehrává; opět ale nikoliv v jeho zákonitostech, nýbrž ve specifických detailech. A i když dílu přiznáme občasnou nesrozumitelnost v konkrétních souvislostech, není obtížné chápat principy, na nichž stojí. I my praktikujeme zobecněné, ne nutně zle míněné hanění okolních národů (jen si místo Laosu a Barmy dosaďte Německo a Polsko); i my známe banální televizní klasiku, která nás poznamenala...

Kritika / Lucie Česálková
Jako držitel ocenění za nejlepší maďarský film roku 2009 byla Bibliotheque Pascal Szabolcse Hajdua v České republice prvně uvedena již na prázdninové Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Přestože se během svých nepříliš četných zahraničních uvedení nesetkala vždy s obdivem, našla si díky Asociaci českých filmových klubů na rozdíl od jiných (mnohdy pozoruhodnějších) letošních titulů cestu i do běžné distribuce. Důvodem, proč máme exkluzivní možnost vidět nový Hajduův film i v kině, je ale spíš distributorova slepá sázka na tvůrce, který před čtyřmi lety okouzlil svými Bílými dlaněmi (2006), než výjimečnost samotného snímku.

Glosa / Pavel Bednařík
Stvořit nezaujatý komentář k situaci, která vznikla ve festivalové krajině v roce 2010 v oblasti animovaného filmu, je nesmírně nevděčný úkol. Animovaný film tvoří jednu z klíčových os vývoje české kinematografie a není možné vytýkat či zazlívat nikomu, že se animaci hodlá věnovat při koncipování hlavní ideje jakéhokoli festivalu. Přestože je klasická animace vnímána jako jedna z klíčových oblastí, ve které česká kinematografie výrazně zasáhla do světového povědomí, její porevoluční zázemí v Čechách nebylo a stále není optimální.

Kritika / Antonín Tesař
Kanadský komiks Bryana Lee O'Malleyho a jeho filmová adaptace dávají hlas vrstvě diváků, kteří se rádi skrývají před nudou hlavního proudu do odlehlejších alternativních zákoutí popkultury. Film je ještě silněji než jeho předloha stylizován do způsobu komunikace nejrůznějších trekkies, komiksových sběratelů, hráčů fantasy her a dalších komunit vyznávajících popové kulty.

Horizont / Martin Blažíček
Souběžně s poutí nového filmu Apichatponga Weerasethakula Strýček Búnmí českými kiny uvádí distribuční společnost Artcam ve spolupráci s galerií Tranzitdisplay instalaci Fantomy vesnice Nabua. V pravém slova smyslu nejde o "doprovodný program", neboť oba počiny jsou součástí téhož širšího projektu Primitive, věnovaného místům a paměti severovýchodního Thajska. Ten obsahuje krom zmíněného dále film Dopis Strýčkovi Búnmí a rozsáhlejší instalaci Primitive.

Kritika / Eliška Děcká
Když v roce 2002 dokončil Sylvain Chomet svůj celovečerní debut Trio z Belleville, nikdo ještě neznal Persepolis (2007) Marjane Satrapiové a Vincenta Paronnauda ani Valčík s Bašírem Ariho Folmana (2008). Bylo to právě autorsky pojaté Trio, animovaný film (nejen) o malém otloukánkovi toužícím uspět na Tour de France, kdo musel pionýrsky přesvědčit publikum, že ne všecko, co je v kině kreslené, je nutně dětské.

Kritika / Michal Procházka
Koktavý král s koženým úsměvem a jeho lekce mluvy znamenali svým triumfem v hlavních kategoriích 83. cen Americké filmové akademie producentský comeback Harveyho Weinsteina, známého třeba Anglickým pacientem. Králova řeč se zaštiťuje tradičními hodnotami, stejně jako hierarchií britské společnosti, v níž má panovník i jásající poslušný plebs své neměnné místo. Nikoli náhodou snímek v Británii přitáhl do kina starší generaci diváků, která nebyla na filmu deset dvacet let, a vyvolal hysterii národní nostalgie.

Téma / Jan Kolář
Hostem 11. ročníku olomoucké Přehlídky animovaného filmu byl britský audiovizuální "multiinstrumentalista" Peter Greenaway. Osmašedesátiletý rodák z Newportu v Olomouci promítl jednu z nejúspěšnějších položek své malířsky narativní kinematografie, snímek Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, a den poté vystoupil s tříhodinovou přednáškou Cinema's New Possibilities – Cinema Is Dead, Long Long Live Cinema. Během olomouckého pobytu patrně nejznámějšího zvěstovatele smrti filmu vznikl i následujíc rozhovor.

Kritika / Aleš Stuchlý
Film, do kterého se nikomu moc nechtělo. I tak by se dalo nahlížet na genezi snímku Fighter, který největší filmová studia nejprve odmítla financovat a jehož natočení se postupně zřekli takové veličiny současné americké kinematografie jako Darren Aronofsky (nakonec v roli koproducenta) nebo Martin Scorsese.

Kritika / Marcel Arbeit
Když se spisovatel narodí v městečku El Dorado v Arkansasu, to nejstylovější, co může napsat, je zajisté western. Charles Portis, bývalý novinář a londýnský korespondent deníku New York Herald Tribune, který se v polovině 60. let náhle rozhodl, že se stáhne do ústraní, ho v roce 1968 skutečně napsal. O jeho románu Opravdová kuráž (True Grit) se nicméně dodnes vedou spory, jestli se spíše než o western nejedná o parodii tohoto žánru. Dlouho na sebe nedala čekat ani filmová verze Henryho Hathawaye z roku 1969. Zdálo se, že o několika dalších adaptacích se osud Portisova westernového příběhu se definitivně završil – dokud si ho nevybrali bratři Coenové.

Rozhovor / Veronika Lišková
První věc, která mě zaujala v souvislosti s letošním ročníkem festivalu Jeden svět, je film Na stupních vítězů německého režiséra Jana Tenhavena, který jste vybrali na zahájení. Tento snímek pojednává o pětici aktivních seniorských atletů. Není to pro Jeden svět z tematického hlediska poněkud neobvyklý start? Nad programem a proměnami festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět s jeho ředitelkou Hanou Kulhánkovou.

Kritika / Vít Schmarc
Ač Danny Boyle disponuje velmi invazivní fantazií, jeho filmy jdou jen málokdy skutečně do hloubky. Shlížejí se ve vlastním nablýskaném povrchu, který přetéká okázalými efekty, napíná technické možnosti filmového jazyka a utápí se v jiskrných barvách i puntičkářských nápadech – setkání s Boylem je vždy zárukou ohňostroje invence a festivalu technické preciznosti, ovšem jen málokdy se u něj tne skutečně do živého. Jsou to extrémní sjezdy nebezpečně zvlněným povrchem vyprávění, euforické, závratné, překypující slastí z rychlosti.

Kritika / Tomáš Stejskal
Haruki Murakami se brání filmování svých děl. Dobře ví, proč tak činí. Jeho knihy jsou sice prostoupeny melancholií a jitří city s neobvyklou silou, dochází k tomu však za použití ryze literárních prostředků. Velmi obecně řečeno, největší kouzlo Murakamiho próz spočívá ve svébytné práci s dávkováním informací a ve schopnosti vyvolat silné emoce pomocí umírněných technik. Jemný je i humor jeho románů, přesto by bez něj sotva fungovaly.

Kritika / Antonín Tesař
Pátý film režiséra Darrena Aronofského vyznívá jako nervózní syntéza předchozího Wrestlera s jeho ranými snímky Pí a Rekviem za sen (velikášsky kýčovitá Fontána byla naštěstí zapomenuta). Skrze motiv baletu dílo zdůrazňuje obrazy pohybujícího se těla a téma šílenství zase otvírá cestu k halucinační nespolehlivosti vyprávění. Obě tendence jsou přitom vzájemně protichůdné: zpochybnění událostí považovaných ve fikčním světě snímku za reálné vede k jejich odhmotnění v očích diváků.

Kritika / Lucie Česálková
Na oficiální světové premiéře nejnovějšího snímku Biutiful Alejandra Gonzálese Iñárritua v květnu 2010 v Cannes se prý filmu tleskalo vestoje. Podle všeho však tehdy diváky ze židlí zvedala spíše falešná festivalová slušnost a úzkoprsost – navzdory mnoha pozitivům totiž film až příliš často laškuje se sentimentalitou a patosem a dotírá ambicí o existenciální přesah.

Kauza / Luboš Ptáček
Po nuceném odstoupení z vedení Letní filmové školy Jiří Králík na organizaci filmových akcí nezanevřel a snažil se dokázat, že byl odvolán neprávem. Jeho nová angažmá však potvrdila správnost tehdy velmi emotivně vnímaného odchodu. Jako umělecký ředitel konkurenčního trucfestivalu Film nad řekou v Písku skončil již po roce. Obdobně dopadlo jeho účinkování v projektu Cinema Mundi. Navzdory opakovaným nezdarům přichází čerstvě s projektem nazvaným Filmový kánon, na kterém spolupracuje s největší internetovou tuzemskou filmovou databází ČSFD.

Editorial / Jan Kolář
Dlouho jsem váhal, čím editorial čísla 73 otevřít. Zda psát o nové grafické podobě časopisu nebo spíš o lidech, kteří ho během uplynulých roků, měsíců a týdnů opustili. Jestli bodře mudrovat nad budoucími plány, nebo tesknit a utěšovat se vzpomínkami na minulost. Připadal jsem si jako člověk, který rozpačitě došel na rozcestí a neví, kam odbočit. V jistém ohledu byla tato úzkostná nejistota stejně nesmyslně přepjatá jako debata, kterou přibližuje téma tohoto čísla. To, že se dnes film natáčí pomocí jiných technologií, distribuuje na jiných platformách a pro jiný typ publika, není důvod k panice a bědování nad jeho zánikem – kvalitní snímky přeci vznikají i nadále.

Anketa / Redakce
Během prosince 2010 jsme už tradičně oslovili členy redakčního okruhu Cinepuru, aby nám pomohli sestavit žebříček nejlepších filmů loňského roku. Hlasující mohli navrhnout až dvacet filmů, jimž byly přiděleny body podle toho, jak vysoko je jednotliví přispěvatelé ve svých odpovědích zařadili; u jmen autorů je pak uvedena pětice snímků (včetně případných stručných komentářů), které oni sami považují za vůbec nejkvalitnější. Hlasující (letos rovných 20 respondentů) se rovněž mohli zapojit do doplňkové ankety a uvést, jaká událost či zážitek pro ně charakterizuje uplynulý filmový rok.