Cinepur RSS

Kritika / Eliška Děcká
Londýn, Barcelona, Paříž, Řím: tato města nepředstavují žádný výčet stránek založených řadovým americkým turistou v průvodci Evropou, nýbrž seznam lokací několika posledních filmů Woodyho Allena. I když Allen rozhodně není žádným naivně užaslým objevitelem krás světa, jako režisér svého nejnovějšího snímku Půlnoc v Paříži může trochu nevyhraněného a roztěkaného amerického cestovatele „odjinud“ mnohdy připomínat. Podobným dojmem působí i hlavní hrdina snímku (Allenovo tradiční alter-ego), americký pseudointelektuál a hollywoodský scenárista Gil, který se rozhodne společně se svou povrchní nastávající Inez strávit několik týdnů v Paříži a hledat v její sofistikované atmosféře inspiraci pro dopsání svého prvního románu.

Festival / Michaela Hečková
Od 8. do 11. prosince proběhne v Olomouci už desátá Přehlídka animovaného filmu (PAF) propojující klasickou animaci se současným audiovizuálním uměním. Na programu jsou například fenoménem blikajících filmů, snímky s genderovými přesahy v  narativní animaci, živá interaktivní hudební animace nebo výběr z loňské české audiovizuální tvorby využívající prvky animace. PAF se celoročně věnuje fenoménu animace v kontextu kinematografie, mediálních studií a vizuálního umění. Mezi ústřední témata a klíčová slova patří: animace, archivace, archeologie médií, audiovizuální umění, databáze, design, digitální kultura, experimentální film, intermedialita, kinematografie, prezentace, pohyblivý obraz, remediace, videoart. Program letošního desátého ročníku se rozprostírá do sedmi výchozích kategorií.

Kritika / Jan Kolář
Skoro se zdá, jako by filmy Petra Marka – přinejmenším ty, které pronikly do oficiální distribuce – byly odsouzeny k extrémním reakcím. Buď se dočkají jednoznačného odmítnutí (často s blahosklonným doporučením, aby se režisér „doučil řemeslu“), nebo vzbudí mezi některými diváky takovou vlnu nadšení, jež z odstupu působí jako nekritický záchvat (pseudo)cinefilní hysterie. Tato charakteristika sedí jak na Lásku shora, tak i na filmy Nebýt dnešní a Nic proti ničemu: všechny zmíněné snímky budí oba vyhrocené typy reakcí zároveň, přičemž v těchto protichůdných variantách kritického přijetí se často zmítají i jedni a ti samí diváci.

Kritika / Petr Hamšík
Je příznačné, že cizincův pohled na severské země je zpravidla zamlžen romantizující představou fungujícího sociálního státu a relativně spokojené společnosti, zatímco skandinávské kriminální příběhy nám ukazují zásvětí zdánlivě poklidných maloměst a nakukují do oblastí, v nichž si mrtvoly celé roky nikdo nevšimne. Za oponou „ideální společnosti“ se v těchto dílech vyskytují psychopatičtí násilníci, státní instituce, jež si dělají, co se jim zlíbí, východoevropští imigranti, kteří úspěšně rozjíždějí obchod s drogami a rádi využijí pomoc zběhlého studenta ekonomie či zlo, které má v letní krajině věčného světla podobu zdánlivě normálního souseda.

Kritika / Radomír D. Kokeš
Od premiéry posledního filmu Stevena Spielberga uplynuly tři roky a už tento fakt představoval pro řadu skeptiků signál tvůrcova uměleckého vyčerpání. V tom je podporovaly i skutečnosti, že nejnovější Tintinova dobrodružství jsou natočena motion capture animací, bez „společenského přesahu“ a otevřeně navazující na kriticky méně oceňovanou indiana-jurskou linii Spielbergovy tvorby. Aby nedošlo k nedorozumění: moje hodnotící hledisko je formalistické, tedy soustředěné na strategie výstavby stylu a vyprávění. A z tohoto pohledu jsou Tintinova dobrodružství dalším z těch Spielbergových děl, která na poli žánrové kinematografie nepřehlédnutelně ozvláštňují (hollywoodský) film jako uměleckou formu.

Kritika / Viktor Palák
Do hlavní soutěže festivalu v Benátkách vybraný snímek Černá Venuše vcelku dobře zapadá do té části distribuční nabídky AČFK, která jako by cílila v první řadě na osvětu. Dílo Abdellatifa Kechicheho není – podobně jako třeba Kvílení (2010, režie Rob Epstein a Jeffrey Friedman) – svou formou vyloženě zastaralé, ale až příliš ho ovládá nutkání „něco říct“ nebo přímo poučit. Jistě ne prvoplánově – naopak, dvouapůlhodinový snímek prozrazuje vizi i režijní kontrolu – ale přece jaksi didakticky.

Kritika / Vít Schmarc
Autorský snímek Roberta Sedláčka Rodina je základ státu představuje krok správným směrem nejen proto, že jediné sklo, které nás na moment dělí od tuneláře a bílého koně Libora, je sklo jeho domu/luxusního hotelu. Nenalezneme tu laciné voyeurství, démonizování, levnou „třídní“ nenávist. Hrdina filmu není ztělesněním „krejčířovského“ přízraku mafiánských praktik, ale spíše symptomem systému, který, jak sám Libor poznamenává, funguje na principu rulety – vsadíš a ono to buď vyjde, nebo ne. V jeho případě to nevyšlo, a tak se jeho podpis ocitl pod pochybnými úvěry a ještě pochybnějšími projekty.

Anketa / Redakce
Během prosince 2011 jsme jako už tradičně oslovili členy redakčního okruhu Cinepuru, aby nám pomohli sestavit žebříček nejlepších filmů loňského roku. Hlasující mohli navrhnout až dvacet filmů, jimž byly přiděleny body podle toho, jak vysoko je jednotliví přispěvatelé ve svých odpovědích zařadili; u jmen autorů je pak uvedena pětice snímků včetně případných stručných komentářů, které oni sami považují za vůbec nejkvalitnější. Hlasující (letos rekordních 23 respondentů) se rovněž mohli zapojit do doplňkové ankety a uvést další pozoruhodné tituly nebo zmínit události či zážitky, jež pro ně charakterizují uplynulý filmový rok (u většiny hlasujících – pokud to prostor dovolil – jsme proto ponechali i jejich širší výběr nejlepších loňských filmů).

Horizont / Matěj Nytra
Z jedenadvaceti ročníků Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) se videoartu a práci s filmovým médiem podařilo prosadit pouze v roce 2008, oceněním Radima Labudy. Ačkoliv Mark Ther (nar. 1978), nový laureát a dlouhodobě ceněný autor videofilmů a koncepčních instalací v galerijním prostoru, před lety na Akademii výtvarného umění v Praze studoval malbu, blízký vztah ke „klasickému“ filmovému jazyku v jeho tvorbě zřetelně potlačuje typicky abstraktní výtvarnou expresivitu, rytmickou hru či jiné principy, jež si divák s pojmem videoartu běžně spojuje.

Kritika / Lucie Česálková
Při procházení deníků mladšího z bratrů Dardennových, Luca, ani nepřekvapí, jak často autor text prošpikovává odkazy na dílo Emmanuela Lévinase, myslitele, jemuž byla etika první filozofií. S ohledem na filmový průzkum etických otázek byla tvorba Jeana-Pierra a Luca Dardennových nezřídka reflektována už proto, že je z hlediska obecného tématu i metody silně unifikovaná. Jako taková totiž vždy cílí na hlavního hrdinu, jehož prostřednictvím zkoumá lidství ve vyhrocených, avšak ve zcela konkrétních společenských podmínkách zakořeněných situacích.

Kritika / Daniel Řehák
Alexander Payne je dokonalým příkladem úspěšného režiséra, který dokáže s relativně nenápadnými filmy prorážet na mainstreamovém trhu, a to především z toho důvodu, že servíruje životní strasti obyčejných hrdinů formou idylických až „limonádových“ příběhů. Ačkoli starý Schmidt trpěl v komedii o sobě samém solidní stařeckou depresí a ztrátou iluzí o životě svém i svých potomků, ačkoli všechny závazky a hodnoty v Bokovce byly zpřetrhány, to, co si lze z posledních filmů Alexandera Paynea zapamatovat, je nakonec sladkobolná atmosféra a figurky k zalíbení. V případě jeho aktuálního dramatu Děti moje je tomu nejinak.

Kritika / Jan Kolář
Téměř přesně rok poté, co film Asghara Farhádího Rozchod Nadera a Simin vstoupil na svou veleúspěšnou mezinárodní dráhu, během níž mimo jiné získal hlavní cenu na festivalu v Berlíně, Zlatý Glóbus a byl nominován na Oscara, vstupuje i do českých kin. Vzhledem k bídě domácí distribuce to lze považovat za malý zázrak. Jako zázrak však působí i film samotný – jen málokdy lze narazit na intimní rodinné drama, které ve svých důsledně civilních obrazech nese tíhu shakespearovské tragédie a přitom je napínavější než drtivá většina kriminálních thrillerů.

Kritika / Jan Kolář
Zatímco pro film bývá charakteristické plynutí, povahu videoartu vymezuje opakování – repetitivní obrazy a pohyby navracející se ve znovu a znovu převíjených smyčkách, bez zjevného konce a začátku, bez vyvrcholení, rytmizované především ochotou diváků snášet tlak vrstvících se scén a rostoucí únavy. Film začíná spolu s pohasínajícími reflektory v kinosále a končí s návratem světla; pro videoart je rozhodující jen dvojí pootevření dveří při vstupu a odchodu z expozice. Na jedné straně příběh, ubíhající čas a kolísající hladina jasu; na druhé straně statické variace, prostor a přítomné či nepřítomné tělo.

Kritika / Jiří Neděla
Filmoví tvůrci se vždy rádi ohlíželi za uplynulými érami kinematografie a často jim formou retrosnímků skládali hold. Toto nostalgické kříšení zašlých časů se nevyhnulo ani němému filmu a je pozoruhodné, kolik režisérů se k této rané epoše v posledních letech vrací. Při letmém výčtu by neměly být opomenuty snímky Juha (1999, r. Aki Kaurismäki), Brand Upon the Brain! (2006, r. Guy Maddin), Anténa (2007, r. Esteban Sapir), Dr. Plonk (2007, r. Rolf de Heer) nebo na letošní rok chystaný projekt Silent Life (2012, r. Vlad Kozlov) – každý ze jmenovaných autorů má ovšem k letům formování kinematografického jazyka (a průmyslu) jiný vztah, a na jejich dílech je to vidět. Zatímco Kaurismäki se puristicky, bez experimentů drží standardních výrazových prostředků němého filmu, Maddin ve svém snímku skládá výstřední mozaiku technik vyvinutých avantgardními filmaři. Sapir jde trochu jiným směrem a kreativně těží z absence mluveného slova – činí z ní ústřední téma, osvobozuje typografický element z funkce mezititulků a dodává mu kompoziční a dějotvornou funkci.

Anketa / Lucie Česálková
Oslovili jsme filmové vědce napříč univerzitami i dalšími institucemi, filmové publicisty, pracovníky Národního filmového archivu, Slovenského filmového ústavu, ale i osobnosti jiných, nefilmových archivních institucí, producenty, distributory, organizátory domácích filmových festivalů i samotné filmaře, a to s otázkou bilancující jejich osobní zkušenost s NFA: Jak hodnotíte dosavadní fungování NFA a co si slibujete od nového vedení? Otiskujeme všechny došlé reakce bez krácení.

Kritika / Vít Schmarc
Vztah otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jeho dočasného syna, dědice a věrného následovníka Carla Gustava Junga je natolik spletitý, že i objemná práce Johna Kerra Nebezpečná metoda balancuje mezi historickou rekonstrukcí a psychologickým rozborem. Vztah zprvu přeplněný úctou, pokorou, nadšením a intimitou se postupem času vyvinul ve střet nesmiřitelných protikladů. Ačkoliv Jung později odvíjel svůj nesoulad s Freudem od důvodů vysloveně ideových, klíčovou roli v jejich vztahu sehrálo mnoho faktorů: dobové politikaření v psychoanalytické komunitě, etnokulturní rozdíly, složitá osobnost obou… a žena.

Kritika / Antonín Tesař
Francouzské Lurdy, pověstné jako katolická továrna na zázraky, jsou jednou z výkladních skříní institucionalizovaného křesťanství, ale tím pádem také výlohou, kterou lze zvenčí nejsnadněji roztříštit. Film Jessicy Hausner, který má jméno francouzského města ve svém titulu, se přitom nepokouší o agresivní a destruktivní útok, ale spíš jemně ohledává a tlačí na pukliny, které na tomto vyleštěném povrchu nachází. Snímek ve své skepsi ohledně možnosti rozeznat nějakou událost jakožto zázrak připomíná slavné Humovy úvahy o zázracích.

Kritika / Lucie Česálková
Je až s podivem, kolik zahraničních recenzí označuje film Hugo a jeho velký objev za „Scorseseho milostný dopis filmu“. Lze to samozřejmě brát i takto, ovšem jedině s dodatkem, že Scorsese je zatraceně vypočítavý milovník. Jeho fantazijní dobrodružný příběh s dětskými hrdiny, který na první pohled připomene féerie Tima Burtona či Terryho Gilliama, je (z části historicky podloženým) komentářem počátků kinematografie, jenž poutavým způsobem tematizuje nejrůznější aspekty prvních dekád její existence.

Kritika / Tomáš Stejskal
Tvorba prosáklá osobními traumaty přináší vedle autentičnosti i nebezpečí ulity, do níž nelze autora následovat. Dílo Romana Polanskiho je sice plné osobních motivů – stísněnost uzavřených prostor vycházející ze zkušenosti holocaustu patří mezi ty stěžejní –, nesklouzává však do polohy soukromé terapie či pouhého boje s vlastními běsy. Když se Polanski vzápětí po opuštění domácího vězení pustil do adaptace divadelní hry Yasminy Rezy Bůh masakru, jejíž protagonisté jsou sevřeni po celou dobu prostorem jednoho bytu, zdálo se, že tento návrat do tenat bytové izolace bude mimo jiné opět osobně založenou výpovědí na základě cizích osudů či fikčních vzorců.

Kritika / Vít Schmarc
Umírání se v soudobé společnosti ocitlo v tak okrajové pozici, že nám musí být připomínáno informačními spoty. Do šera kinosálů se rozhodně nechodí hromadně na filmy, které by před námi obnažovaly zoufalost, nedůstojnost a nezvratnost smrti, ale mnohem spíš na růžová sedativa, v nichž se z konečnosti dělá bezmála idylický podnět ke zmoudření a nalezení vnitřního klidu. Srovnání Paynova hitu Děti moje a Dresenova drásadla Konečná uprostřed cesty je vypovídající.