Cinepur RSS

Anketa / Redakce
I letos jsme požádali členy redakčního okruhu Cinepuru, aby nám pomohli sestavit žebříček nejlepších filmů loňského roku. Podobně jako každou anketu, která není svázána žádnými striktními pravidly, je třeba brát i tuto s velkou rezervou. Její výsledky jsou ovlivněné nabídkou českých distribučních společností, dramaturgií tuzemských festivalů i omezenými možnostmi sledovat dění v zahraničí a samozřejmě rovněž velmi různorodými zájmy lidí, kteří Cinepur zaplňují svými texty.

Kritika / Jan Kolář
Dosavadní Hanekeho filmy se obvykle vyznačovaly dvěma rysy. Jednak úzkým, hranicemi rodiny vymezeným prostorem, v němž explodovaly nebo odumíraly konflikty pohřbené pod povrchem bezchybně upraveného (a proto i zcela bezvýrazného) života současné středostavovské společnosti. A potom neustálou snahou fragmentarizovat: dějové motivy, které byly neustále vytrhovány z příčinných souvislostí, i narušená kontinuita nasnímaných záběrů, jež byly v průběhu filmů takřka vždy demaskovány jako umělé reprezentace reality, pomáhaly budovat ten podivně frustrující zážitek, který v divácích Hanekeho tvorba vyvolávala od Sedmého kontinentu až po thriller Caché.

Glosa / Zdeněk Hudec
Z mnoha důvodů chovám k utopiím sympatie. Jedním z nich je, řečeno spolu s klasikem Cassirerem, jejich schopnost uvolňovat prostor pro možné jako něco, co existuje v opozici k pasivnímu podvolování se současnému skutečnému stavu věcí. Pro Cassirera to něco bylo symbolické myšlení, pro kolegu Holého neurobiologická vize filmové vědy. Úvodem nechci zastřít, že mě první reakce na jeho ne zcela promyšlený výšleh znechutily (zpochybňování kompetencí, publikační výstupy, zahraniční angažmá, petrifikace vlastního výzkumu a patrně zcela mylné domněnky, že je někdo osočován za lenost nebo nízkou produktivitu práce).

Kritika / Kamil Fila
Jednoho až překvapí, kolik diváků s krátkým odstupem od zhlédnutí filmu Prorok vytěsní, že součástí děje byly imaginativní obrazy s nadpřirozeným rozměrem, a také, že vyprávění, jež se zdá být faktograficky věcné, je spíše mezerovité a plné nedourčeností. V tom spočívá hlavní kinematografický trik tohoto zdánlivě průzračného díla, které by na základě svého námětu vyvolávalo spíš dojem, že Velkou cenu poroty v Cannes získalo za zobrazení sociální reality ve francouzských věznicích, případně etnických vztahů mezi jednotlivými frakcemi vězňů.Režisér Jacques Audiard se ale – soudě nejen dle rozhovorů, ale i...

Kritika / Marcel Arbeit
Maďarský režisér Béla Tarr je mezi cinefily pojmem a Cinepur mu dlouhodobě věnuje zaslouženou pozornost: nedávno otiskl rozhovor, který s ním vedl Zdeněk Holý, i studii Aleše Stuchlého o práci kamery v jeho filmech. Teď v rámci Projektu 100 přichází do českých kin Muž z Londýna, jeho doposud poslední snímek, který natočil společně se svou manželkou Ágnes Hranitzkou, a na jehož scénáři se podílel další z jeho stálých spolupracovníků, prozaik László Krasznahorkai. Publikum Projektu 100 sice sleduje nekomerční evropskou produkci, nemusí však být nutně připraveno na černobílý film s minimem střihů a většinou záběrů v délce nad pět...

Editorial / Zdeněk Holý
Ať otáčíte časopisem, jak chcete, jeho druhou, obrácenou stranu nalézt nemůžete. Sice si takto můžete úspěšně ověřit, že opravdu existujeme jen ve třech rozměrech, do čtvrtého či jiného rozměru však téma tohoto Cinepuru nezmizelo. A nechybí jen téma. Po dvou samostatných ročnících festivalu Cinepur Choice jsme se rozhodli jeho existenci pozastavit. Na vině jsou finanční, organizační, ale i koncepční nedostatky. První dvoje si čtenář jistě dokáže snadno představit, proto se zastavím u třetího.Cinepur Choice se dostal na rozcestí. Buď dělat opravdu malý festival pro několik zájemců o vyhraněné formy filmového umění, nebo se...

Glosa / Jan Kolář
Je jistě zbytečné zdůrazňovat, jak výjimečné postavení má v rámci českého filmového dění Mezinárodní festival dokumentárních filmů, který do sychravé Jihlavy už třináct roků po sobě přivádí množství filmových fanoušků, novinářů i tvůrců. To, co v sedmadevadesátém roce vzniklo jako v zásadě nadšenecká akce absolventů jihlavského gymnázia, by stálo za pozornost už jen kvůli rychlosti, s jakou dokáže všechny zmíněné kategorie různě motivovaných návštěvníků každoročně přetavit v nehierarchizovaný chumel, který na přelomu října a listopadu promění mlhou potažené centrum Vysočiny v celkem snesitelné místo k žití (či alespoň konzumaci alkoholu).

Kritika / Radomír D. Kokeš
Dalo by se jen cinefilně zahulákat: Pokud považujete první Star Wars nejen za technicky revoluční, ale i výborný film, pak neváhejte a okamžitě běžte do kina. Pozice Avataru od Jamese Camerona se totiž v kontextu současného Hollywoodu podobá pozici, jakou v americké kinematografii zastávaly v 70. letech Star Wars. Působí jako filmové zjevení, ačkoli do sebe zahrnuje mnoho jiných žánrových postupů a příběhů. Nabízí jednoduchou fabuli o proměně průměrného ve vyvoleného, který ovládne vyšší sílu, jež je všude a ve všem kolem něj. A domnívám se, že Avatar stejně jako Star Wars esteticky nezastará, protože i jeho zásadní trikové inovace...

Kritika / Viktor Palák
Zatímco před několika lety sklízely nejpříznivější odezvu snímky přezdívané "hezké české filmy", které byly divácky vstřícné zejména díky přehledné naraci, jíž sekundoval nevynalézavý a nerušivý styl, v současné době se nejhlasitěji aplauduje domácím titulům, které spojují historické téma a ještě jsou pěkné na pohled. A nic víc. Tato pohlednost přitom nemusí být nijak "česká", ale spíše pokukující po hollywoodské zručnosti a rutině. A není třeba hned myslet na Zdeňka Trošku a jeho proslavený výrok, naznačující, že zlaté české ručičky by na adaptaci Pána prstenů nepotřebovaly zdaleka tolik kapitálu. Vyvrcholením touhy po "dobře vypadajícím filmu tuzemské (ko)produkce" se stalo dobové drama 3 sezóny v pekle.

Kritika / Zdeněk Holý
Když se rodí kult, chcete být u toho, patřit mezi zasvěcené. Už název filmu Jitky Rudolfové (Zoufalci) v sobě skrývá příslib něčeho, co záměrně vyděluje z úspěšnější společnosti, přičemž toto potenciální minus je vyvažováno sladkým tajemstvím: my víme. Pro kult by svědčila i čísla návštěvnosti, která jsou na film pojednávající o vyhraněné skupině postav velmi slušná – po dvou víkendech přes 24 000 diváků. Kult se přesto pravděpodobně nezrodil. Snímku totiž (narozdíl od Samotářů) zjevně nejde jen o to, představit „zoufalý“ postoj ke světu, dát na odiv důstojné zoufalství; Rudolfové dílo má i kinematografické...

Kritika / Antonín Tesař
Hororová komedie Zombieland je důstojným pokračovatelem a zároveň reformátorem žánrových klasik režiséra George A. Romera. Jeho série filmů o živých mrtvých využívala zombie subžánr jako pole pro sžíravé společenskokritické komentáře, přičemž zástupy oživlých mrtvol zde vždy sloužily jako obraz tupého nenasytného davu. Zombieland u motivu davu zůstává, ovšem zcela zaměňuje kontext, v němž nechává hrstku přeživších proti tupé většině nepřeživších bojovat.

Editorial / Jan Kolář
Rozhodnutí odjet do Jihlavy a najít na tamějším festivalu dokumentů inspiraci pro listopadový editorial byl šťastný nápad. Festivaly nabízejí vždycky stimulující prostředí a o tom jihlavském, zaštiťujícím se prušácky neúprosným imperativem "durch den Film denken!", to platí dvojnásob. Možná trojnásob – rozptyl témat načerpaných z festivalového programu a debat s tvůrci a diváky poněkud přesáhl mé kompoziční schopnosti, takže než abych se pokoušel narvat do jednoho textu návrh přejmenovat Cinepur na magazín Neurocinema, diskusi o dendrofilii Vojtěcha Jasného a intelektuálně vyčerpávající vtipy o koulích Heleny Fibingerové, radši jsem to vzdal.

Glosa / Otto Bohuš
Biennale naštěstí není Berlinale. Na rozdíl od německého festivalového monstra, jehož program není zrovna stvořen pro cinefilské choutky, je nejstarší filmový festival na světě balzámem na duši. Benátky sice nedrží prst na tepu nejžhavějších artových titulů – ty pravidelně rok co rok do svých dvou hlavních sekcí „vyzobe“ bohorovná canneská přehlídka –, ale kvalitně sestavený oficiální program, kde ze 75 filmů má 71 z nich ono kouzelné „world premiere“, rozhodně Benátkám ostudu netrhne (a občas i potěší). Své také dělá pozdně letní bezstarostnost přímořského vánku na Lidu, stranou turistického třeštění kolem...

Téma / Helena Bendová
Co jsou vlastně hry? Proč si lidé hrají, a to i v době, kdy už dávno přestali být dětmi? Jsou počítačové hry v něčem odlišné od ostatních typů her, přinášejí hráčům něco nového, specifického? Na tyto otázky vzniklo v minulém a současném století mnoho odpovědí, některé z nich se tu pokusím stručně načrtnout.Obecná teorie herMezi nejdůležitější osobnosti, které položily základ novodobému uvažování o hrách, bývají řazeni Johann Huizinga a Roger Caillois. Holandský historik a teoretik kultury Johann Huizinga napsal v roce 1938 knihu Homo ludens, v níž se zamýšlí nad tím, proč si lidé vlastně hrají, jaký smysl...

Téma / Adam Franc
Naše zkušenost hraní počítačových her je vždy rozpolcena mezi imerzivním prožitkem herního světa, do něhož jsme vtahováni skrze obrazovku monitoru, a vědomím vlastní existence v reálném prostředí, kde realizujeme svou činnost spojenou s ovládáním hry. Svět před námi se otevírá a my – ač umístěni v jiném typu prostoru – si vybíráme z nabízených možností. Relativně nové médium videoher tak nabízí překvapivě mnoho styčných bodů s klasickými otázkami husserlovské fenomenologie. Vedle důrazu kladeného na tělesnost a pohyblivé tělo, možnost volby různých perspektivních pohledů a objevování nových typů prostoru, je to...

Kritika / Tomáš Stejskal
Dostat se s pár figurkami – nakoupenými na bleším trhu a rozpohybovanými primitivní animační technikou – na nejprestižnější festival světa, zní jako splněný dětský sen. Anebo silně koncepční počin. Základní problém při snaze o uchopení Paniky v městečku však spočívá v tom, že jde o obojí naráz. Respektive, že všechny složky díla, které nutí poučenějšího diváka hledat paralely a inspirace všude možně, lze zároveň vnímat "jen" jako stvořené pomocí dětské logiky. Tato potíž se objevuje výhradně při snaze o analýzu; z hlediska účinku a vlastně ani hodnocení nevyvstává přílišná potřeba řešit, zda si Stéphane Aubier a Vincent Patar jen s gustem rozdupávají bábovičky na pískovišti, anebo promyšleně a podvratně využívají postupů různých odnoží grotesky či avantgardy.

Rozhovor / Lucie Česálková
Není to ani filmový historik, ani filmový teoretik, ani filmař, ani archivář. Adrian Wood je hledač. Je to člověk, který ví, jaké dokumentární záběry se nacházejí v jakých světových archivech a hodí se jako archivní metráž do historických dokumentárních filmů. Hledal je především pro produkční týmy komerčních britských televizí. Během své práce stačil od sedmdesátých let pomocí archivních záběrů rekonstruovat mnohé z klíčových událostí dějin 20. století a stále se mu daří zkracovat seznamy filmů, které byly považovány za ztracené.

Kritika / Lucie Česálková
Příběh mladé narkomanky Katky představila Helena Třeštíková publiku zčásti už roku 2001 v hodinovém dokumentu V pasti, a to v rámci desetidílného televizního cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. Film V pasti zachycoval prvních pět let z celkových čtrnácti, v nichž režisérka svou hrdinku průběžně sledovala; jeho námět i specifický náboj Katčina osudu pak motivoval producenty společnosti Negativ Kateřinu Černou a Pavla Strnada k nápadu časosběrnou dokumentaristickou tvorbu Heleny Třeštíkové plánovitěji zaštítit. Přestože na počátku spolupráce Negativu s Helenou Třeštíkovou byl záměr rozvinout téma projektu o drogové závislosti, dříve než Katku režisérka k celovečernímu formátu dotáhla tematické projekty Marcela (2007) a René (2008).